Tok veřejných událostí kolem Nilu má hlubokou logiku. Dal se proto opravdu předjímat s velikánským předstihem. Věci se obvykle musí změnit, aby zůstaly stejné. To víme i ze středoevropských zkušeností. Z nich známe také fenomén (typický třeba pro císařské Rakousko za časů „Jara národů“), který se v Egyptě – a donedávna též v Turecku – vyskytuje kontinuálně: armáda zastává úlohu ohromného policejně-potlačovacího aparátu.
Po třicetileté vojenské diktatuře generála Husního Mubáraka přišla roku 2011 lidová revoluce, jež od začátku trpěla bolístkami po celém těle. To, co se děje na Káhirských náměstích, může být (a také zpravidla je) zhola nepochopitelné ve vískách u hranic se Súdánem. Čemu fandí většinoví sunitští muslimové, nezřídka se protiví četným koptským křesťanům. Státní správa je neefektivní a zkorumpovaná. Situaci v chudém státě navíc nepřehlédnutelně komplikuje, že mezi obyvateli existují pyramidální hospodářské, vzdělanostní či komunikační rozdíly.
Případné představy o demokratizaci více než osmdesátimilionového Egypta byla nerealistické od prvopočátku. Vláda dému je tu historicky neznámým pojmem, neboť po svržení posledního faktického krále, Farúka I., nastolila vládu pevné ruky vítězná vojenská junta. Zprvu, za Násira, prosovětská a nepřátelská Izraeli. Posléze, po pár prohraných válkách, udržující „studený mír“, podporující zájmy USA a z pozice sekularismu krutě zacílená proti islamistům.
Revoluční nástup Muslimského bratrstva (z jedné jeho větve vzešel palestinský Hamás) nemohl nevést k tvrdému nastolování vlastních představ o politice, jež obnášely změny ústavy ve prospěch prezidenta, smířlivá gesta vůči Teheránu nebo příležitostné předkládání plánů na změnu podmínek pro pobyt zahraničních turistů.
Klika kolem prezidenta Mursího, za níž se sice příliš nezměnil vztah k Izraelcům, ale zato povážlivě zhoršil stav ekonomiky (navzdory slibu její renesance), tak postupně ztrácela podporu. „Místně obvyklá“ změna elit, nemálo hospodářsky motivovaný armádní puč, mohla konečně přijít.
Přirozeně, že o žádný převrat ale vůbec nejde! Prozápadní publikum přijímá masku laureáta Nobelovy ceny za mír Muhammeda Baradeje a pevně doufá, že se nezmění v občanskou vojnu.
Znovunastolením „vlády bodáku“ se dost možná řeší i geopolitické spory s kořeny v píscích Arabského poloostrova, nicméně nejzajímavější roli v něm mají Spojené státy. Zde svržení politických musulmanů nepochybně skrytě podpořily, v Sýrii, kam své krajany posílal válčit exprezident Mursí, jim pomáhají na trůn.
(Článek vychází z textů zveřejněných časopisem Revue Politika a deníkem E15)
