Evropská unie představuje horečnatý běh na místě, kdy se vyhýbá veřejné diskusi před rozhodnutím, kritizuje EU v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
PZ: Sdělovací prostředky jsou plné temných úvah o budoucnosti Sýrie. Pokládáte dohody o zastavení palby, které uzavřeli Rusko a Spojené státy, za mrtvé?
Nikdy neměly dohody o míru v Sýrii větší naději na úspěch než právě nyní.
PZ: To zní ale dost přehnaně! Vždyť se bojuje na všech frontách, politici si adresují výčitky i výhrůžky, každý pokus o usmíření alespoň dočasné selhal během několika dnů.
Zásadní novum je v tom, že si Bílý dům přeje řešení. Prezident Barack Obama odchází a chtěl by alespoň něco vyřešit. Navíc už nikdo nepředstírá, že Spojené státy nejsou přímým účastníkem války: i když odmítneme myšlenku, že aktivity USA vedly k vytvoření takzvaného Islámského státu, Washington jedná jménem „umírněné opozice“.
Ovšem to, že existuje šance, neznamená, že bude využita. Problémem je, že ve Washingtonu odcházejícího prezidenta už málokdo poslouchá. Nejen na bojišti. A taky jsou tu volby. To bude asi hlavní důvod, proč se Spojené státy bránily zveřejnění dohod s Ruskem, konkrétně svých závazků z dohod vyplývajících. Proto tyto dohody nemohla podpořit Rada bezpečnosti OSN – USA nechtěly dát text ani svým spojencům. Dominovala snaha americké vlády vyhnout se útokům na domácí půdě. Moskva na rozdíl od Washingtonu od počátku zveřejnění dohod navrhovala. Nakonec to dopadlo tak, že Američané dohody zbrkle zveřejnili, aniž o tom informovali Rusko – tak trochu v sebeobraně, protože část úmluv unikla do amerického tisku.
PZ: Rusko ale také zasahuje v Sýrii, i ono by mohlo mít obavy ze zveřejnění úmluv.
Mediálně má Moskva výhodu. Je tu zásadní rozdíl: Rusko jedná po dohodě s legální vládou, zatímco USA působí jednak proti legální vládě, jednak v bojích proti takzvanému Islámskému státu bez souhlasu oficiální vlády v Damašku. Rusko tedy postupuje v souladu s mezinárodním právem, Spojené státy nikoliv. Navíc americká vojenská tradice se pyšní tím, že neví, co je kompromis – nemá porozumění pro diplomacii.
PZ: Řada komentátorů dnes obviňuje Rusko z válečných zločinů, jako je bombardování humanitárního konvoje.
Přestože nikdo z nás nemá přesné informace z bojiště, zůstal nám snad zdravý rozum. Proč by to, proboha, Rusko dělalo? Nebo – proč by to dělal Damašek?
Kdybych byl přívržencem konspiračních teorií, řekl bych, že o osudu vámi zmíněného humanitárního konvoje bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy Spojené státy se svými spojenci vybombardovaly pozice syrských vládních jednotek poblíž letiště Deir al-Zor. Bylo třeba odtrhnout mediální pozornost od této tragédie. Trochu to připomíná konec dubna a začátek května 2011. Tehdy bombardéry NATO zabily syna a tři vnoučata Muammara Kaddáfího. Než média učinila z této zprávy příběh, byl zabit Usáma bin Ládin – a sdělovací prostředky na celém světě získaly dráždivější téma. Podotýkám, že operace na likvidaci šéfa Al Káidy byla připravována dlouho dopředu, čekalo se jen na vhodnou chvíli pro rozkaz z Bílého domu. Ukazuje se, že odraz světa v médiích se v politice stává důležitější než svět sám. Kolikrát jste v západních sdělovacích prostředcích viděl informace o ruských humanitárních konvojích do Aleppa či o oficiálních únikových koridorech pro civilisty z tohoto válkou týraného města? Kolikrát jste viděl v televizi ničivé důsledky amerického bombardování, které nutně doprovázejí například bitvu o Mosul?
PZ: Ocitáme se v propagandistické válce…
Ano. Ještě horší je však obecný trend, který minulý týden popsal Barack Obama z tribuny Valného shromáždění OSN. Podle jeho slov „navzdory velkému pokroku lidé ztrácejí důvěru v instituce, a vládnutí se tak stává náročnějším. Napětí mezi národy se dostává na povrch rychleji“. Takový je svět po osmi letech Obamova vládnutí v Bílém domě. Líbivá slova o lidských právech a demokracii doprovází Západ přípravami na válku a na řadě míst válku podněcuje.
PZ: To zní trochu jako heslo…
Stockholmský mezinárodní institut pro výzkum míru (SIPRI) právě publikoval novou ročenku. Podle údajů v ní obsažených se loni ve světě vydalo 1676 miliard dolarů na armády, z čehož 864 miliard připadlo na Severní Ameriku plus západní a střední Evropu.
PZ: Číslo samo nic neříká. To je hodně, nebo málo?
Udělejte si obrázek sám: podle světové Organizace pro výživu a zemědělství v roce 2014 strádalo 793 milionů lidí nedostatkem potravin, nemělo podmínky pro kvalitní a zdravý život.
Ale zpět k ročence SIPRI. Vojenské výdaje USA loni tvořily 36 % světových vojenských výdajů – a opětovně začínají růst. Počet ozbrojených konfliktů ve světě meziročně vzrostl ze 41 na 50. Takzvaný Islámský stát rozšířil za minulý rok počet zemí, v nichž operuje, o 12. Pokud jde o obchod se zbraněmi, pak jeho objem za posledních pět let vzrostl o 14 % oproti předcházejícímu období v letech 2005 až 2010. Pozoruhodný je přehled zemí nakupujících zbraně: na prvním místě je Indie, následuje Saúdská Arábie, pak Čína a Sjednocené arabské emiráty (SAE). Podíl Číny, země s téměř jednou a půl miliardou obyvatel, na světovém nákupu zbraní činil 4,7 %, SAE, které mají 9 milionů obyvatel, byl 4,6 %. Je zřejmé, že SAE nakupují zbraně pro reexport. Netřeba mít velkou fantazii pro odhad, kam asi směřují zbraně přes tuto sunnitskou monarchii.
PZ: A co Evropa?
SIPRI používá poněkud nejasnou „nealianční“ kategorizaci odlišující západní a střední Evropu od Evropy východní. I když ročenka SIPRI opakuje, že na východě vojenské výdaje rostou, zatímco na západě klesají, čísla jsou srozumitelná: východní Evropa včetně Ruska vydala loni na vojenství 74,4 miliard, zatímco západní a střední Evropa v souhrnu 253 miliard dolarů.
PZ: V posledních týdnech se rozeběhla diskuse o nutnosti vytvořit evropskou armádu. Dokonce i český premiér Bohuslav Sobotka se k této diskusi připojil. Pokládáte vytvoření této armády za správné a možné?
O samostatné evropské armádě se hovoří od konce 40. let, kdy byl podepsán Bruselský pakt. Ten se časem změnil na Západoevropskou unii, která zase postupně splynula s Evropskou unií. V rámci Unie byly vytvořeny Vojenský štáb EU (2001), Evropská obranná agentura (2004) a Evropská služba zahraniční činnosti (2010). Už v roce 2003 Evropská unie poprvé vyslala své ozbrojené síly k zajišťování míru, a to do Makedonie. V současné době má Unie šest vojenských misí v zahraničí, z toho jednu v Bosně a Hercegovině, druhou ve Středomoří a ostatní v Africe. Problém je, že mise vedou ad hoc vytvářené oddíly, nejde o ucelenou armádu v klasickém a funkčním slova smyslu.
Oskar Krejčí: Lze zachránit Evropskou unii?
Současnou etapu zájmu o vytvoření armády Evropské unie otevřel loni v březnu předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. V rozhovoru pro německý týdeník Welt am Sonntag tvrdil, že taková armáda by pomohla „převzít odpovědnost Evropy ve světě“ a vyslat Moskvě jasný signál, že politická a ekonomická unie bude „vážně prosazovat hodnoty Evropské unie“. Není to ale reálný projekt.
PZ: Proč myslíte? Migrační krize takovýmto návrhům přece nahrává.
Migrační krize vyžaduje zastavit války, posílit zpravodajskou činnost, pohraniční stráž a policii. Ne armádu Evropské unie. Podstatné je ale načasování. Unie prožívá krizi jednoty. Každý hledá, jak by zachránil sebe, což doprovází erupce nekoordinovaných iniciativ. Chybí jednotná vize či autorita. Přijít v takovéto chvíli s federalistickým projektem – a společná armáda, která by měla nahradit armády členských států Unie, je vize federální instituce – připomíná rozkaz generála, který se dostal do zoufalé situace, a místo aby dal pokyn k obraně či spořádanému ústupu, velí k útoku. Sebevražednému útoku.
A je tu namístě také záludná otázka: kdo bude evropskou armádu vyzbrojovat? Kdo jí bude velet? Jakou bude mít rozvědku? Není náhoda, že zastánci Junckerova snu se objevili hlavně v Německu. A že se někteří unijní komisaři tváří, jako by nic neslyšeli.
PZ: Kteří komisaři?
Koncem června na summitu EU předložila Federica Mogheriniová, místopředsedkyně Evropské komise a vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, novou strategii nazvanou Sdílené vize, společné akce: silnější Evropa. Na 60 stranách tohoto textu jsem žádnou zmínku o armádě Evropské unie nenašel. Mluví se tam o vojenské kooperaci členských států mezi sebou a spolupráci s NATO.
PZ: Vůbec se k tomuto tématu nevyjadřuje?
Ano i ne. Napřed obecněji. Text navazuje na strategii EU z roku 2003 v tom nejpozitivnějším: mluví o multipolárním světě, ne o hegemonii Západu či USA, a o nutnosti utvářet globalizovaný svět na základě mezinárodního práva. Říka, že „v době krize uvnitř i vně Unie“ je nutné, aby EU měla „strategickou autonomii“. V řadě ohledů ale předložený dokument toto pozitivum rozmělňuje. Někde najdete formulace o potřebě dodržovat pravidla, co je výraz mnohem volnější a rozporuplnější než mezinárodní právo. A nejen to.
Tento dokument upozorňuje, že konflikty jako ty v Libyi a Sýrii začínají lokálně, ale mají globální dopad, a proto potřebují komplexní řešení.
Jenže jaké řešení? Rozhodně chybí v textu výzva k méně válečnické politice některých států NATO, ale je tam pasáž o ruském porušování mezinárodního práva. Mluví se o Krymu, nemluví se o Kosovu. Na druhé straně poznámka o chytrých sankcích naznačuje, že ty současné moc rozumu nepobraly. Mluví se tu o prohlubování partnerství s NATO prostřednictvím koordinace rozvoje obraných kapacit, o paralelních a synchronizovaných cvičeních. Stále se pohybujeme v zajetí zásady, že Unie vojensky působí tam, kde NATO nepokládá za nutné se angažovat. A pak jsou tu formulace vyzývající k „dostatečným vojenským výdajům“ členských států EU, přičemž má být dosaženo toho, aby 20 % těchto výdajů směřovalo na nákup, výzkum a vývoj nových zbraní. Nechybí ani tradiční pseudoargument militaristů, že vojenské výdaje přispívají k ekonomickému růstu a zaměstnanosti. Jako by se nedaly dělat jiné, méně parazitní investice! Zcela nekompromisně pak zní věta „EU bude usilovat o Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP)“.
PZ: A tento dokument již byl přijat?
Po pravdě řečeno, nevím. Oficiální komuniké ze zmíněného summitu hovoří jen o Brexitu. Média o tom, že Federica Mogheriniová splnila úkol a strategii předložila. Zda byla uvedená strategie schválena či přijata k pozdější diskusi – to jsem nepochopil. I to vypovídá o současném stavu Evropské unie. Horečnatý běh na místě. Vyhýbání se veřejné diskusi před rozhodnutím. A prohlubující se ztráta jednotné orientace. Ještě chvíli se takto bude Brusel chovat, a přestane záležet na tom, zda dojde ke změně – bude pozdě.
(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího
