Úporná snaha Spojených států k hegemonii vede k nárůstu chaosu, právního nihilismu, neuspořádanosti světa, rozpadu států a mezinárodních organizací, masové migraci a bujení terorismu, říká politolog Oskar Krejčí.
PZ: Přestože byla obnovena jednání ve švýcarském Lausanne, nervozita kolem Sýrie nepolevuje. Syrský prezident Bašár Asad varuje před nebezpečím rozpoutání třetí světové války, celá řada autorů na západ i na východ od nás mluví o nové studené válce. Myslíte si, že něco takého hrozí?
Nemyslím…
PZ: Jste tedy větší optimista?
Ne, to si nerozumíme. Především pokládám analogie v politice za klamavý nástroj. Analogie nahrazují analýzu: z porovnání známé věci a věci neznámé zjistíme, že se v něčem podobají, a z této podobnosti pak odvodíme, že neznámá nová věc je stejná jako starší známá věc. Protože většina politiků, ale i novinářů a jiných propagandistů, žije z osobních prožitků a nikoliv ze znalostí, jsou schopni provádět porovnání jen v rámci jedné generace. Nevidí historické souvislosti, a tudíž ani zákonitosti.
PZ: Nešlo by to srozumitelněji?
Starší generace mezi politicky aktivními lidmi si pamatuje studenou válku, tehdejší konfrontaci Moskvy a Washingtonu. Protože se znovu objevil konflikt Moskvy a Washingtonu – především na Ukrajině a v Sýrii – analogie nám říká, že se vracíme do studené války. Jenže konfrontace mocností jsou známy po celou dobu, po kterou existují velké státy. Specifické na studené válce bylo, že se jednalo o globální bipolární zápas, kdy spor zájmů doprovázela ideologická konfrontace. Svět dnes není bipolární a v Rusku i v USA vidíme nadvládu v podstatě stejné směsice liberálně-konzervativní ideologie. Plus rostoucí vlastenectví či nacionalismus.
Řečeno jinak, to specifické, co dotvářelo studenou válku, při analogiích pomíjíme, a to podstatné – samotný konflikt mocností – nepokládáme za nutné analyzovat. Jenže při analýze současné situace nalezneme víc společných znaků s britskou politikou vůči Rusku v 19. století a dnešní politikou USA, než v případě studené války. Diplomaté a vojáci soupeřících evropských států měli stejné vzdělání, stejnou politickou kulturu, pouze reprezentovali odlišné zájmy – a už tehdy se v Londýně mluvilo o zadržování či zatlačování Ruska.
PZ: Na internetu se objevil článek vlivného amerického politologa Zbigniewa Brzezinského Vstříc globální restrukturalizaci. Mluví o potřebě spolupráce USA, Číny a Ruska. Myslíte si, že je taková spolupráce možná?
Samozřejmě že je možná, ale ne v duchu, který představuje zmíněný článek z dubnového čísla časopisu The American Interest. Podle mého názoru Brzezinský ukazuje celou řadu důvodů, proč je třeba změnit dnešní uspořádání světa, jenže úkol změny politiky klade především na možné partnery Washingtonu. Vedoucí roli v novém koncertu mocností Brzezinský ponechává USA, přičemž neuvádí, jak by se měly změnit samotné Spojené státy, které svojí politikou současnou krizi přivodily. Zároveň je v celé koncepci skryta tradiční Brzezinského neláska k Rusku: je prý třeba hledat způsoby, jak „postputinovskému Rusku“ vysvětlit, že jeho „nejzazší místo jako vlivné světové mocnosti je uvnitř Evropy“. Řečeno jinak – vypadněte ze Sýrie, hrajte si jen s Evropskou unií.
Pořád se mluví o evropských hodnotách. Patří k nim antika? Určitě ano. Jenže antická filosofie, historie i medicína se zrodily v Malé Asii, tedy v řeckých osadách na území dnešního Turecka. Řekové byli odtud vyhnáni až po 1. světové válce. Ruské dějiny, a to nejen z hlediska pravoslaví, jsou spojeny s Byzancí – a zase jsme mimo jiné v dnešním Turecku. Jak chcete uzavřít Rusko do konvenčně pojaté zeměpisné Evropy? A jak jej vyhnat od pobřeží Pacifiku?
Brzezinského velmi zajímavá stať je originálním příkladem toho, že uvnitř americké politické elity existuje rozštěp na liberály a (neo)konzervativce, ovšem ti se liší především propagandou a některými nástroji, nikoli však hlavními cíli. Což je vidět i z porovnání zahraničněpolitických pasáží programů demokratické a republikánské strany v současných prezidentských volbách.
PZ: Dobře, nechme obecných spekulací – jak se podle vás bude svět vyvíjet? Jaká je pravděpodobnost války?
Věda neumí prognózovat budoucnost světa jinak než v alternativních scénářích. K prognóze máme dva funkční nástroje. Především je tu určitá znalost zákonitostí. Ty, které se týkají mezinárodní politiky, jsou známy přibližně dva a půl tisíce let z děl takových autorů, jako byl čínský vojenský teoretik Sun-c’, řecký historik Thukydides anebo poradce indického vladaře Kautilja. A pak jsou zde výchozí fakta o současnosti, jejichž mimořádný význam mezi tisíci jiných fakt ukazují právě ony zmíněné zákonitosti.
PZ: Která fakta?
Jsou to dvě nesporné skutečnosti. Tou první je fascinují ekonomický růst Číny, tím druhým obnova vojensko-strategické rovnováhy mezi Ruskem a Spojenými státy.
Mezinárodní instituce, které jsou stále pod rozhodujícím vlivem Západu, reagují na změněnou ekonomickou situaci mimo jiné tím, že čarují se statistickou metodikou, takže přesně stanovit datum zlomu, kdy Čína v hrubém domácím produktu (HDP) předběhne či už předběhla USA, je obtížné. Tendence je ale několik desetiletí jasná a také podle posledních údajů Mezinárodního měnového fondu (MMF) by letošní čínský růst HDP měl být 7 %, přičemž u Spojených států MMF prognózuje 3,4 %. A to jsme pořád na začátku, Čína pracuje s dlouhodobou koncepcí. Ostatně právě v začínajícím týdnu si připomene 80. výročí završení slavného Dlouhého pochodu čínských revolucionářů, nejdelšího vojenského přesunu v lidských dějinách, který se odehrál v rámci více než dvě dekády trvající občanské války.
Pokud jde o vojensko-strategickou rovnováhu, tu se Moskvě podařilo obnovit někdy v druhé polovině roku 2014, přičemž zlom v chování Ruska – modernizace strategických zbraní, obnova dálkových letů bombardérů, vypuštění vojenských družic a podobně – nastal v roce 2007. Byla to reakce na takové akce, jako bylo rozšiřování NATO, Bushovo vypovězení Smlouvy o protiraketové obraně mezi Ruskem a USA, výstavba globální národní protiraketové obrany USA.
PZ: Dobře, některé změny jste popsal. Co z nich ale vyvozujete?
Předně, Spojené státy nejsou a nemohou už být hegemonem, jakým byly po skončení studené války. A za druhé, nikdo nemůže Spojené státy na pozici hegemona nahradit. Svět je a bude multipolární. Mocnosti se musejí naučit v novém světě žít. Přesněji řečeno, měly by se naučit…
PZ: Což ale vlastně Brzezinský říká také.
V trochu zakryté formě. Ale nedodává, že nejdůležitější změna musí proběhnout v USA. Jsou to Spojené státy, které ztrácejí privilegované postavení – a vždy a všude je obtížné adaptovat se na takovouto změnu. Podívejte se na současnou prezidentskou kampaň: kandidáti se předhánějí, kdo lépe zajistí vládnoucí postavení USA ve světě. A výsledek dosavadních snah o udržení hegemonie? Hledání bezpečnosti Číny a Ruska v co nejtěsnějším svazku. Teď protikremelská politika Washingtonu a pokus o převrat v Ankaře nově propojují Rusko a Turecko.
PZ: Říkáte, že předvídat lze jen ve variantních scénářích. Vím, že jste na toto téma mluvil před necelými dvěma týdny na semináři Ekonomického ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě. Jaké scénáře máte na mysli?
Před lety si Ficova první vláda vyžádala od akademie věd prognózu postavení Slovenska. Byl sestaven tým, který vypracoval Strategii rozvoje slovenské společnosti. Ta byla publikována v roce 2010. V ní jsou čtyři scénáře možného vývoje světa – a domnívám se, že na nich netřeba nic zásadního měnit.
PZ: Vzpomínám si, to jsou scénáře, které jsou i v závěru posledních dvou vydání vaší knihy Mezinárodní politika. Takže konkrétně, první varianta…
Udržení či obnovení a posílení hegemonie USA. Washington bude schopen jednat jen na základě vlastních priorit, tedy bez ohledu na spojence, partnery, protivníky – ale také bez ohledu na mezinárodní organizace a mezinárodní právo. Tuto vizi srozumitelně ztvárnila Strategie národní bezpečnosti USA (2002) a příkladem může být intervence v Iráku (2003). Svět neomezené hegemonie USA by mohl Praze a Bratislavě vyhovovat, protože jako spojenci Washingtonu bychom se mohli bezpečně skrýt v jeho stínu a těžit z jeho výsad. Jenže podíl na kořisti se nekoná: žádný stát na světě nemá takové prostředky, aby mohl prosadit hegemonii v tom pojetí, která je manifestována ve zmíněné Strategii národní bezpečnosti USA. Stanovit si takovéto cíle je sebevražedné.
PZ: Žádnou sebevraždu USA ale nevidíme. Vidíme jen různě interpretované problémy.
Vidíme nárůst chaosu. Chaos byl v této prognóze popsán jako druhý scénář. Ten se stává reálný ve chvíli, kdy selže urputná snaha udržet hegemonii a nebude nalezen nový způsob, jak posílit kooperaci při řízení globálních procesů. Myslím, že v současnosti je největším zdrojem chaosu přecenění významu vojenské síly. Projevuje se to dosažením vojenských vítězství bez realistické vize budování míru, jak to známe například z Afganistanu, Iráku a Libye. Počátek nástupu chaosu je v právním nihilismu, který stál v pozadí bombardování Armády Srbské republiky letadly NATO bez mandátu OSN (1995). Následně tři státy – Pákistán, Indie a KLDR – odzkoušely jaderné nálože, protože ve světě, v němž neplatí mezinárodní právo, se musíte spoléhat na vlastní síly. Chaos však neznamená pouze šíření zbraní hromadného ničení. Je to i prohlubování entropie, neuspořádanosti světa, rozpad států a mezinárodních organizací, masová migrace, bujení terorismu a nadnárodní kriminality.
Oskar Krejčí: Budoucnost? Nezaměstnanost a rozkastovaná společnost!
Také máte pocit, že se to děje? I díky chybám Washingtonu při opouštění pozice hegemona – a zcela v rozporu se zájmy Česka i Slovenska, protože malé země jsou nejčastější obětí chaosu.
PZ: Máte i lepší vizi světa, v němž by se dalo žít?
Nám, Čechům a Slovákům, by se nejlépe dařilo při naplnění realizace scénáře nazvaného „efektivní multilateralismus“. Toto označení jsem si vypůjčil ze strategie Evropské unie, kterou se však nikdo nikdy neřídil, nazvané Bezpečná Evropa v lepším světě (2003); některé její principy zachovává i nová strategie EU Sdílené vize, společné akce: silnější Evropa. Takovýto svět předpokládá multipolární kondominium: zásadní rozhodnutí by byla ve světě přijímána a prováděna po dohodě hlavních mocností. Znamenalo by to růst významů a zdokonalování mezinárodního práva, ale i role mezinárodních organizací, které se pokoušejí regulovat globální rozvoj. Jen v takovémto světě, kde roste vzájemná důvěra mocností, má smysl mluvit o omezení významu síly, o odzbrojování – a dokonce o likvidaci jaderných zbraní, jak to kdysi dávno požadoval i Barack Obama.
PZ: Poslední scénář, jak si vzpomínám, jste nazval „paralelní světy“. Za jakých předpokladů se taková budoucnost může naplnit?
Obávám se, že právě tento scénář se uskutečňuje. Paralelní světy – to je tak trochu multipolární „neefektivní multilateralismus“. Svět s malou kooperací, svět plný nedůvěry. Svět s odlišnými koncepcemi globalizace, a to nejen pokud jde o pojetí ekonomiky. Je to svět rozdílných vojenských a politických bloků, které se mohou změnit na protikladné bloky. Je to i svět s odlišnými demografickými osudy regionů.
Připomínám, jak krize v roce 2008 zpochybnila tradiční pohled na globalizaci: podle MMF činil v roce 2009 růst HDP Číny 9,2 %, zatímco v USA byl zaznamenán pokles -3,1 % a v Eurozóně dokonce -4,4 %. Čína a Západ se ve světové ekonomice pohybují odlišně. Dnes Spojené státy na novou situaci reagují snahou uzavřít určité oblasti do sítě svých pravidel smlouvami, jako je TTIP, Transatlantické obchodní a investiční partnerství, nebo obdobná smlouva pro oblast Pacifiku bez Číny. Starožitné, slepé NATO-centrické pojetí globální bezpečnosti zákonitě vede k prohlubování vazeb států BRICS a zemí Šanghajské organizace spolupráce. K tomu si doplňte, že podle nejnovějšího rozboru Population Reference Bureau, což je nevládní organizace se sídlem ve Washingtonu, připadá na jednu ženu v Evropské unii 1,6 dítěte, v USA a v Rusku 1,8 dítěte. A to při celosvětovém průměru 2,5 dítěte a při potřebě 2,11 dítěte na ženu pro zachování nějakého kulturního okruhu.
PZ: A u nás?
Podle tohoto zdroje připadá v Česku 1,6 a na Slovensku 1,4 dítěte na jednu ženu.
Tohle není svět, který se vrací do studené války. Je to zcela nový svět. Ale většina západních politiků s ním zachází postaru. Nebo zmateně, jako německá kancléřka. Při takovém přístupu nás v lepším případě čeká budoucnost paralelních světů, v němž Západ – tedy i my, Češi a Slováci – nebude dirigentem; bude hrát druhé housle. V horším případě nás čeká narůstání temného chaosu.
(Jiří Kouda, Prvnizpravy.cz, foto: ap)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího
