Problém je v tom, že agresivní amerikanizace západní Evropy je v rozporu s tím pojetím demokracie, které se opírá o sociální stát, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
PZ: Inaugurační projev Donalda Trumpa nenechal nikoho na pochybách, že nový prezident USA od své předvolební rétoriky nechce ustoupit. Vy jste v uplynulém týdnu přednášel v Praze i Bratislavě o americké tradici a globální budoucnosti. Kam směřovala většina otázek v diskusi?
Samozřejmě k zahraniční politice nového prezidenta USA. Přiznám se ale, že jsem při odpovědích uhýbal: snažil jsem se alespoň ve stručnosti představit novu prognózu amerických zpravodajských služeb do roku 2035. Ta byla před několika dny zveřejněna ve Washingtonu pod názvem „Paradox pokroku“. Jedná se o rozsáhlý materiál přibližně na 230 stranách, který naznačuje, jak důležitá část administrativy zpravodajských služeb USA uvažuje. Čili o čem se pokusí Trumpa přesvědčit.
PZ: Proč je v názvu „paradox“?
Podle autorů této prognózy – jedná se o analytiky americké zpravodajské komunity a o přizvané experty – je pro současnost příznačné, že se dlouhodobé příležitosti pro větší zisky v budoucnosti prosazují prostřednictvím krátkodobých rizik. Upřímně řečeno, zdá se mi, že tak tomu bylo téměř vždy. Onen údiv, který je cítit z této základní teze, je jen projevem prohlubujícího se pesimismu, jenž provází několik posledních zpráv tohoto druhu, které jsou vydávány každé čtyři roky. Mimochodem – tato nejnovější veřejná verze zprávy byla vydána poměrně pozdě po prezidentských volbách, zdá se, že chyběla shoda mezi autory nebo že se ještě něco na poslední chvíli upravovalo.
PZ: Tvrdit, že je prognóza zpravodajských služeb pesimistická, je zvláštní hodnocení. Jak se taková nálada může projevit v odborném materiálu?
Vezměte jen poslední tři zprávy z této série nazvané ve svém celku „Globální trendy“. Vidíte posun od požadavků upevňovat americkou hegemonii přes vizi Spojených států jako prvního mezi rovnými až ke třem scénářům budoucnosti v nejnovější prognóze, v nichž se Spojené státy poněkud ztrácejí. Samotné pořadí scénářů je příznačné, protože jistě není nahodilé: Ostrovy, Orbity a Komunity. Onen poslední, „Komunity“, je vlastně obrazem globalizace, která panovala v americké – a tedy i západní – prognostice nejméně čtyři desetiletí. A co je podstatné, tato vize tvořila rámec uvažování předchozích administrativ od Billa Clintona přes George Bushe ml. až po Baracka Obamu. Byl to svět, kde některé problémy jsou příliš malé na to, aby je mohl řešit stát, a některé problémy naopak příliš velké na to, aby je stát zvládl. Výsledkem by měl být svět, kde je otevřena cesta z jedné strany pro místní zastupitelstva a soukromé aktéry, z druhé strany pak pro mezinárodní organizace a nadnárodní monopoly. Myšleno samozřejmě mezinárodní organizace s rozhodujícím vlivem USA a nadnárodní monopoly především s americkým kapitálem. Globalizace se měla rovnat westernizaci.
PZ: A co slibují či nabízejí další dva scénáře budoucnosti?
Ten prostřední, nazvaný „Orbity“, vykresluje svět, kde se kolem mocností vytvářejí sféry vlivu. Cílem těchto sfér vlivu – a vlastně aliancí nejrůznějšího typu – je udržení stability uvnitř zmíněných mocností. Tento posun znamená nárůst nebezpečí konfliktů mezi státy, což je zapříčiněno šířením nacionalismu, změnou modelů konfliktů, objevem nových ničivých technologií a úpadkem globální kooperace.
Prognóza je zajímavá i tím, jak v této souvislosti zdůrazňuje, že USA byly vždy hlasatelem politiky, která odmítá koncepci sfér vlivu. Tato častá teze z amerických politických, ale i akademických textů je však jen projevem nacionalistické politiky dvojího metru: to, co děláme MY, je prostě něco jiného, než co dělají ostatní, protože MY to dělám ve jménu nejlepší možné vlády, tedy naší vlády.
PZ: Někdo by mohl tvrdit, že právě jste zformuloval poněkud demagogickou tezi! Můžete ji prokázat?
První velký krok na jeviště mezinárodní politiky udělaly Spojené státy v roce 1823, kdy vyhlásily Monroeovu doktrínu. Ta pojala celou Latinskou Ameriku za výhradní sféru vlivu USA, to je její netajená podstata. A dnes? MY se můžeme vměšovat všude, ostatní se nesmí bránit! MY můžeme bombardovat Indočínu, ale Čína nesmí na ostrovy v Jihočínském moři. MY můžeme posílat tanky do Polska, ale Rusko nesmí mluvit do situace na své hranici s Ukrajinou. Protože MY si nekolíkujeme sféry vlivu, my rozšiřujeme zónu svobody. Americké svobody. Poslední tisková konference Baracka Obamy ve Washingtonu, ale i viceprezidenta Joe Bidena v Davosu vyzněly právě v tomto duchu. Je až fascinující, co dokáže politická kariéra udělat z lidí: nulová sebereflexe! Inu, třísku v oku bližního vidíme, ale břevno ve svém vlastním nikoli.
PZ: Zmínil jste americké tanky v Polsku. Myslíte si, že se jedná o událost prvořadého významu?
V jednom ruském komentáři byla použita formulace, že se jedná o „obrněné placebo“. Pravda je, že by ona americká jednotka mohla na chvíli zklidnit ty Poláky, kteří mají jako politický program monotematickou rusofobní hysterii a desítky let sní o amerických vojácích na polském území. Na druhé straně se nestalo nic, co by zásadně změnilo poměr vojenských sil na evropském válčišti. Pouze se Obamovi na poslední chvíli podařilo ještě víc zhoršit politickou atmosféru. Tak jako když britští vojáci cvičí proti údajnému nepříteli, který je oblečen do ruských uniforem a je vyzbrojen ruskými tanky – něco takového dělali naposled němečtí nacisté. Je určitá naděje, že Trump by mohl takovéto zcela zbystřené provokativní extravagance utlumit. Jeho věta v inauguračním projevu – „Budeme hledat přátelství a dobrou vůli s národy světa – ale budeme to dělat s vědomím, že právem každého národa je mít své zájmy na prvním místě“ – tento příslib obsahuje.
PZ: Vraťme se ale zpět ke zprávě amerických zpravodajských služeb. Co třetí scénář, Ostrovy? Jestli jsem vás správně pochopil, jde o ten, který autoři prognózy uvádějí jako první, pokládali jej tak trochu za nejpravděpodobnější.
Státy i společnosti znervózní a začnou klást důraz na vlastní ekonomickou a fyzickou bezpečnost. Začnou se starat samy o sebe. Takový osud globalizace by měl nastat po dlouhém období malého či nulového ekonomického růstu. Rozbují se protekcionalismus a upadne podpora nadnárodních institucí. Zdá se, že právě tento model, zabalený do smutečních barev, má odrážet Trumpovu vizi Spojených států. Umírněný ekonomický protekcionalismus a politický izolacionalismus, soustředění se na řešení nemalých, dosavadním establishmentem zakrývaných domácích problémů. Neboli, jak říkal ve svém inauguračním projevu Trump, „přivedli jsme jiné země k bohatství, zatímco se majetek, síla a sebedůvěra naší země rozplynuly kdesi za obzorem“.
Oskar Krejčí: Amerikanizace, ne globalizace, volá Trump!
Mimochodem, tato teze obsahuje jeden složitý problém. Například bezesporu velká americká potravinová pomoc do zahraničí vypadá tak, že stát nakupuje od amerických farmářů jejich přebytky. Vždy se jednalo o přerozdělování zisku, o nepřiznané zemědělské státní dotace. Když to Washington přestane dělat, budou mít farmáři velké problémy s odbytem. Totéž platí i o vojenské pomoci – Pentagon nedává peníze na zbraně, ale dodává zbraně Made in USA.
PZ: Z čeho ale autoři této prognózy odvodili podobu svých scénářů? Nemluvě o pořadí jejich pravděpodobnosti.
Správná otázka. Když čtete pravidelně tyto prognózy zpravodajských služeb USA, asi za nejcennější začnete pokládat empirický základ jejich odhadů, tedy faktografickou výbavu. V této nejnovější prognóze je použito sedm indikátorů změny: demografické, ekonomické, technologické a hodnotové posuny, ale i problematika vládnutí plus změna podstaty mezistátních konfliktů a klimatu. Pokusím se charakterizovat ty nejoriginálnější.
Na prvním místě je to teze, že bohaté společnosti stárnou a chudé mládnout. V prognóze je použita formulace „chronicky mladé země“, což jsou ty státy-společnosti s průměrným věkem 25 let a méně. Jde o pás afrických a asijských zemí od Pákistánu po Somálsko. Je to ohnisko nestability, pramen migrace. Prognóza trochu pomíjí otázku, proč jsou tyto země „chronicky mladé“, proč tamní obyvatelé nemají mnoho šancí zestárnout. Nebo jinak – proč jsou chudí?
PZ: Mluvil jste o tom, že prognóza obsahuje pasáž o proměně povahy konfliktů. Co tím mají autoři na mysli?
Řekl bych, že nic mimořádně objevného – jen shrnují dnes již obecně uznávané představy a dávají jim povahu významného indikátoru a stimulátoru změn. Předně jde o nové ničivé technologie, tedy hlavně o robotizaci zbraňových systémů, což za vlády Obamy našlo nejvýraznější vyjádření ve zkvalitnění, rozšíření a užívání dronů plus přesně naváděných zbraní s dlouhým doletem. Ale nejen. Druhým faktorem, charakterizujícím změnu konfliktu, je rozšiřování toho, co autoři nazývají „šedou zónou“ – prostoru pro konflikty, v nichž je úroveň použitého násilí pod prahem velké války. V duchu módy mluví o kyberkonfliktech, ale i o terorismu, zvýšení dostupnosti zbraní hromadného ničení, ale i dalších smrtících zbraních, o trvající nestabilitě některých států a podobně.
Zdá se, že v tomto bodě se autoři prognózy nejvíce liší od Trumpových představ. Podle nového prezidenta ona „ostrovní“ budoucnost plna států hájících vlastní národní zájmy neznamená nutně nárůst nebezpečí konfliktu. Racionální obhajoba třeba i sobecky pojatých národních zájmů může vyústit v kooperaci, která je výhodná pro všechny.
PZ: Jako politologa vás jistě nejvíce zaujaly prognózy týkající se vládnutí. Co tam je podle vás nejzajímavější?
Podle autorů prognózy je stále obtížnější vládnout. Do rozporu se prý dostávají rostoucí požadavky veřejnosti a omezené možnosti vlády. To je stará teze neokonzervativců, tady ovšem oblečená do liberálního hávu skepse…
PZ: Zase skepse, pesimismus! Proč toto hodnocení nálady?
Neokonzervativci viděli z daného rozporu jednoduché východisko: návrat k tradičnímu americkému individualismu, ke spoléhání na vlastní síly jednotlivce, ne na pomoc státu. Podle této prognózy je to vlastně nemožné, protože souběžně probíhá hodnotová krize. Vytrácí se prý to, co prognóza nazývá „tradiční západní tolerance“. A narůstá prý vliv idejí o exkluzivitě určitých etnických a náboženských skupin. Tím se mimochodem otvírá velmi zajímavé téma: jak dlouho musí být nějaké chování deklarováno, aby se stalo „tradicí“? Holocaust skončil v roce 1945, rasová segregace v USA v 60. letech – to znamená, že „tradiční tolerance“ je to, co trvá 50 let? Poněkud zvláštní představa, která je vlastní i celé řadě evropských liberálů volajících po udržení toho, co nazývají tradičními hodnotami.
Takto pojatá západní tradice se podle autorů prognózy dostala pod tlak. Samozřejmě je jmenován nacionalismus v Rusku a v Číně, ale i hinduistický nacionalismus, a dokonce ultraortodoxní judaismus. Navíc ovšem autoři prognózy objevili i nebezpečí populismu, což je podle nich podezřívavost, nedůvěra až nepřátelství k elitě, mainstreamové politice a etablovaným institucím. Na Západě prý klesá víra v demokracii. Dokument připomíná pozoruhodný výzkum Pew Research Center, podle něhož lze v USA lépe předvídat volební chování z náboženského přesvědčení či intenzity vyjadřování víry než na základě politických hodnot dotázaného. A dodávají, že v Americe je nejnižší důvěra ve vládní instituce od roku 1958, kdy se tyto výzkumy začaly dělat.
PZ: Co je podle vás na této prognóze nejzajímavější?
Nesmírně zajímavá je jako celek, řekl bych, že odráží zklamání odcházející americké administrativy. Přímo fascinující je v tezích o erozi tolerantnosti a inkluzivnosti v západních společnostech. Je to patrné i v představě, že do demokratického vládnutí proniká autoritářství. Myslím, že problém je v tom, že agresivní amerikanizace západní Evropy je v rozporu s tím pojetím demokracie, které se opírá o sociální stát. Toto evropské pojetí se brání…
PZ: Opravdu si myslíte, že je rozdíl mezi americkou a evropskou společností tak výrazný?
Podívejme se jen na některá data týkající se kriminality, o které tak často mluvil Trump. Nejnovější dostupná čísla britského serveru „World Prison Brief“ říkají, že v USA je 2,2 milionů vězňů – zatímco ve více než čtyřikrát lidnatější Číně je 1,6 milionů vězňů. Ale zpět k přirovnání s Evropou. V USA připadá 693 vězňů na sto tisíc obyvatel USA, avšak například v Německu je to jen 76 vězňů, v Česku 213 a na Slovensku 186 vězňů na sto tisíc obyvatel. Podle amerického serveru „Gun violence“ bylo loni v USA spácháno 58,1 tisíc incidentů se střelnou zbraní. Při nich bylo zabito 15 tisíc lidí. Podle oficiálních údajů zahynulo loni v USA při výkonu služby 135 policistů. Databáze „The Washington Post“ uvádí, že v roce 2016 policisté v USA zabili 963 lidí, podle přehledu „The Guardien“ to bylo 1091 lidí. Mimochodem, v relativních číslech bylo zabito více původních obyvatel než černochů; nejméně bylo zastřeleno lidí asijského původu.
Chápu, že někdo může být na takový způsob života zvyklý, že se v něm cítí dobře, protože je v těchto podmínkách úspěšný či věří hollywoodské továrně na sny. Proč ale americký způsob života vnucovat zbytku světa? Opravdu má být takový model multikulturní společnosti, v níž se pokrytecky snaží skrýt sociální nespravedlnost za španělskou stěnu charity a takzvané politické korektnosti, vzorem pro Evropu? Zvláště když v USA mají prezidenta, který slibuje, že Spojené státy změní.
(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)
