Před více než třiceti lety byla změna mocenských poměrů v naší zemi vydávána za přechod od politicky řízené ekonomiky ke svobodné ekonomice tržní. Tvrdilo se, že namísto direktivních zásahů přejdeme k hospodářství, ve kterém bude o cenách zboží a služeb rozhodovat volná hra nabídky a poptávky. Odpadnou deformující intervence státní moci a potřeby zákazníků budou svobodně určovat, co si za jakou cenu kdo dopřeje. Se znalostí dnešních poměrů lze říci, že se jednalo o zcela ukázkovou dezinformaci.
Jaká je dnešní realita? Namísto svobodné hry nabídky a poptávky je ekonomika deformována nesmyslnými směrnicemi přicházejícími od nikým nevolených komisařů. Jejich nápady se kryjí za ekologické fráze, přitom jsou jen výsledkem hodně neprůhledné hry lobbistických skupin stojících kdesi v pozadí. Namísto slibovaného svobodného obchodu rozhodují jiné vlivné skupiny o tom, nakolik nevýhodně se ze kterých zemí bude co nakupovat. Antikomunistický češtinář stojící v čele vlády dojednává prodej letadel pro komunistický Vietnam a sjednává obchody s Kazachstánem, když obchody s Ruskem jsou zakázány, a obchody s Tchaj-wanem, když obchodování s Čínou je nepřípustné. Řekněme, že to je politická nutnost nesuverénní země. I pak by ovšem bylo slušné vysvětlit, co je na tom všem vlastně tržně racionálního a proč vůbec mluvit o globalizovaném svobodném trhu.
Nakolik je v tomto systému zákazník pánem, jak bylo při příležitosti voleb po tři dekády svatosvatě slibováno? Cena zboží a služeb je u nás určována vším možným, jen ne náklady výrobců a poptávkou spotřebitelů. Poptávají snad čeští spotřebitelé dražší elektřinu a plyn, než které si užívají spotřebitelé v jiných zemích Evropské unie? Poptávají Češi vyšší DPH na potraviny, léky či knihy, než jaké platily dosud? Poptávají zrovna naši lidé právě to obilí, jehož dovoz je z hygienických důvodů zakazován v okolních zemích?
Jak proběhla slibovaná modernizace ekonomiky? Jejím výsledkem je například to, že lidé na severní Moravě platí horentní sumy za obyčejnou vodu. Ve zlatých časech privatizace byly vodovody a kanalizace v této části Moravy a Slezska prodány anglické a francouzské firmě. Po dalších změnách majitele uvízlo severomoravské hospodaření s vodou dočasně ve slovenských rukou, než doputovalo pod španělskou firmu. Jeho údajná modernizace se projevuje jen ve stále vyšších fakturovaných částkách.
Jak známo, levice dnes v Česku žádné politické zastoupení nemá. To, co se za levici z jakési setrvačnosti pořád ještě vydává, se vyžívá ve vylučování členů s rozumnými názory. Můžeme však mluvit aspoň o pravici v podmínkách, kdy princip trhu, který by měla prosazovat, byl podřízen direktivnímu rozhodování, jež si zcela vystačí s byrokratickými směrnicemi cizí i domácí provenience?
Lži o nastartování tržní ekonomiky, která prý již brzy přinese prosperitu všem, umožnily celé generaci našich politiků najít si pohodlnou živnost a být nadstandardně placeni z peněz daňových poplatníků. Z peněz těch samých lidí, které dnes „demokratičtí“ představitelé zastrašují, navádějí k udávání a špehují. Co je na tom vlastně svobodně tržního?
Ve všech příručkách se dočteme, že existence tržní ekonomiky patří k samotným základům demokracie. Proč se u nás dnes nesmí mluvit o tom, že naše demokratické politické strany se bez tržní ekonomiky docela klidně obejdou?
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
One thought on “Lži o tržní ekonomice”
I. K otázke „voľného trhu“.
Začiatok 21. storočia je charakteristický – v pomeroch globalizačnej ekonomiky – už nie (tradičnou) ekonomikou „voľného trhu“, ale (v zásade) ekonomikou ovládanou monopolmi a dominantami na trhu, t. j. eskalovaným procesom koncentrácie kapitálu (jeho ovládajúcej moci a vplyvu na ekonomickom trhu ako aj v politike, aj keď je sofistikovane maskovaný). V jednotlivých krajinách EÚ je tento stav koncentrácie a vplyvu rôzny a má krajinné (miestne) odchýlky (odlišnosti). Na Slovensku v sektore potravín a základného spotrebného tovaru trh je obsadený a ovládajú ho obchodné dominanty ako TESCO, KAUFLAND, LIDL („kreátori trhu“). Ostatní ťahajú za kratší koniec (ako okrajové prílepky). Skupina (kartel) dominantov určuje obchodnú a cenovú politiku. Protimonopolný úrad SR spí sladko „na vavrínoch“, veď kartel zatiaľ nikto nedokázal. Ale ho ani nikto poriadne a dôsledne „neštuduje“ a neanalyzuje v konkrétnych pomeroch trhu.
II. K otázke (všeobecného) fungovania a modifikácie súčasného trhu v Európskej únii.
V rr. 2022-23 sa deje v ekonomickom priestore EÚ paradoxálny (kontraverzný) proces. Stalo sa niečo nemysliteľné a v úplnosti odporujúce ekonomickej teórii kapitalizmu a voľného trhu. Politika (vedenia EÚ) vstúpila do ovplyvňovania a regulácie obchodných a ekonomických procesov. Veď čo iné (vo svojej podstate) je ingerované (vnútené) „embargo“ na dovoz energetických a ďalších komodít, ktoré sa dlhé roky za dobré ceny a spoľahlivo v plynulých dodávkach vozili do ekonomického priestoru EU a zaslúžili sa o optimalizáciu rozvoja a úspešnosť rastu konkurencieschopnosti ekonomiky EÚ na všeobecnom svetovom trhu ? Je to započatá „obchodná vojna“, ktorej pozadie (kreátorov a ich motivácie) je značne zahmlené. V lineárnej logike vecí takáto prax (mocenskej ingerencie a regulácie ekonomiky politikou) zásadne odporuje (pozitívnej) ekonomickej teórii kapitalizmu voľnej konkurencie a nedá sa to (len) nijako jednoducho vysvetliť Napríklad – prečo (ako ne/múdri hospodári) končíme kupovať plyn, ropu a ďalšie vstupné komodity za priaznivé ceny z Ruska a ideme ich kupovať za zásadne vyššie ceny z iného dodávateľského zdroja? Plus ďalší súvisiaci problém – k tomu „prezbrojeniu“ nemáme na vybudovanú dopravnú infraštruktúru a technologickú základňu. Staré funkčné zahodíme a idem za draho budovať nové. je to rovnocenné vyhodeniu peňazí z okna. V synergickom (agregovanom) výsledku (efekte) zvyšujeme si tým nákladovú základne ekonomiky EÚ (a jej jednotlivých členských krajín), ohrozujeme našu doterajšiu úspešnú konkurencieschopnosť, ziskovosť a rentabilitu, a všetkým týmto konaním sťažujeme a ohrozujeme svoju budúcnosť. Rozum to nemá. Dá sa to však logicky vysvetliť len keď prejdeme do (štrukturálne) zložitejšieho uvažovania systému dialektickej logiky. V zložitej realite súčasného sveta ide o viaczložkový komplex politicko-ekonomických vzťahov: 1., zráža sa tu politické priateľstvo EÚ s USA s ich vzájomnou (tichou) ekonomickou rivalitou (konkurenciou), a 2., expanzné nastavenie ekonomiky USA je v ohrození vlastných vnútorných rozporov a pnutí negatívnych trendov, ktoré (ktorých bilančná neudržateľnosť) sa chcú a idú riešiť koloniálnym (neokoloniálnym) ovládnutím „východných trhov“ – a) podlomiť a oslabiť úspešnosť konkurencieschopnosti a ziskovú rentabilitu ekonomiky EÚ, a b) rozbiť funkčnú jednotu Ruska, podrobiť si (rozbité) Rusko a priestor a (bohaté) zdroje ruského trhu. Tento dialektický obraz už dáva (pragmatickú) logiku.
Druhá vec je otázka, či sa to takto (brutálne a utilitaristicky) patrí robiť na civilizačnej úrovní 21. storočia? Takto kvalitu ľudskej civilizácie nielen že nezlepšíme, ale barbarsky eskalujeme riziko ohrozenia existencie celého ľudstva. Je naivné skúšať v súčasnosti oddeliť Čínu od Ruska (podľa starej koloniálnej zásady ešte z čias Starovekého Ríma „rozdeľuj a panuj“) akoby Čína predstavovala len mnohopočetnú skupinu „vidiečanov“ neznalých (praktík) svetovej politiky. Lídri USA najprv ohrdnú a spreneveria ruské priateľstvo (trend po r. 1989), potom obkolesujú Rusko dookola základňami NATO, potom účelovo zmanipulujú a poštvú (nešťastných) ukrajincov a použijú ich ako „baranidlo“ proti Rusku, potom povymýšľajú embargá a zmanipulujú pod heslami demokracie (vývozu americkej demokracie) lídrov EÚ (v národe sa hovorí o prostej a sprostej korupcii), a keď Rusko sa preorientuje a primkne bližšie k Číne a zrýchli vývoj formácie BRICS – tak naivne (a pokusne) sa začne na jar 2023 oslovovať Peking, aby nepodporoval Moskvu, aby sa odtiahol (do pasivity) a ponechal osud Ruska osamotený. Veď na Čínu má dôjsť až potom. Akurát, že Čína (Peking) nie je naivný hlupáčik a neopustí svojho spojenca v ťažkých časoch (v núdzi), aby sa potom o ďalších pár rokov sama stala (novým) terčom (a potom vy ona sama zostala „osamotená“). Čínska kultúra sa formovala a trvá nejakých 7 tisíc rokov. Už skoro 50 rokov ide (hybridnou) „Treťou cestou“ (poučená po tzv. Kultúrnej revolúcii) a má vnútornú silu obstáť v globalizačných procesoch. Krajiny BRICS hľadajú a budujú (z nutnosti) alternatívu tzv. Západnej civilizácii s oligarchickou kapitálovou demokraciou, ktorá je typologicky zbudovaná a funguje ako expanzný mocenský ekonomický kolonizátor. A to je aj podstata expanzie globalizačnej ekonomiky. Avšak aj v globalizačných procesoch platia zákonitosti ontologickej dialektiky – chudobní na svojej práci (výrobe a dodávkach) pre globalizačný veľkokapitál zarobili a zbohatli, a nenechajú už so sebou (ďalej) zametať (ako sa globalizačnému veľkokapitálu zachce). Každý chce byť slobodný a nezávislý, nikto nechce aby mu cudzí rozkazovali. Čína je ekonomická dielňa sveta a zoskupenie BRICS (ktoré sa úspešne rozširuje) je už v značnej miere vývojovo (alternatívny) funkčný ekonomicky kolos. Odberateľsky je USA a EÚ v takom rozsahu a miere prepojená a závislé na ekonomike a obchodovaní s Čínou (postupným kooperačným vývojom od rr. 1975-80), že sa tieto vzájomné vzťahy nedajú jednoducho prerušiť a končiť. Produkčné (výrobné a nákladové) pomery v USA, a teraz už aj v EÚ, sú príliš drahé, a (už) aj v mnohých oblastiach nekonkurencieschopné. Keď k tomu zohľadníme aj vnútornú a zahraničnú zadĺženosť USA, stratu záujmu o štítne dlhopisy USA a proces zoslabovania dolára ako svetovej rezervnej meny, tak keď padne monetárny monopol USD na obchodovanie z ropou, rozpadne sa vonkajší (svetový) emisný menový okruh US dolára, v atraktivite (dopyte) ho nahradí čínsky JUAN , tak sa dovrší zmena a polarita v globalizačných procesoch. Keď Európa nezmúdrie a nevráti sa do múdrej neutrality, tak zbytočne sa (znova) dostane do „miešačky“ dejín. V koho záujme (tentokrát) ?