Dodavatelské řetězce a světový kapitalismus jsou tématem březnového vydání magazínu maldekstra, z něhož přinášíme ukázku. Autorem příspěvku „Ketten der Macht“ je Stephan Kaufman.
***
Hlavní města světových ekonomických velmocí si již delší dobu stěžují na svou závislost na zahraničních dodavatelích. Říkají, že se tím staly zranitelnými vůči vydírání ze strany zemí, jako je Čína nebo Rusko. Vláda USA proto pracuje na změně konfigurace svých dodavatelských řetězců ve jménu „národní bezpečnosti“. EU činí totéž pod heslem „evropské suverenity“. Za tím stojí obava, že by cizí země mohly využít globalizované dodavatelské řetězce jako mocenský nástroj. Tyto řetězce však vždy byly nástrojem moci a jako takové byly i vytvořeny. Podle dánského sociologa Sørena Mau nebyla logistika nikdy „pouhou otázkou snižování nákladů“, „je to zbraň, mechanismus nadvlády“. A to nad prací.
Zejména „radost z kvetoucí výměny zboží s Čínou v posledních letech stále více ustupuje politickému rozčarování a hospodářské nejistotě“, konstatuje podnikatelsky orientovaný Institut der deutschen Wirtschaft (IW). „Ze systémového konkurenta se stává systémový soupeř.“ Na pozadí války na Ukrajině a s ní spojených hospodářských sankcí vůči Rusku se také prověřuje geopolitický význam vzájemných hospodářských závislostí. Ta však začala již před ruskou invazí. Již v koaliční smlouvě z roku 2021 Zelení, SPD a FDP uvedli, že chtějí „zvýšit strategickou suverenitu Evropy“. Výslovně k tomu „patří i systémová konkurence se státy ovládanými autoritářskými režimy“.
Evropa a USA se proto snaží dostat trhy dodávek a prodeje pod svou politickou kontrolu – přesunem do spojeneckých zemí nebo přesunem výroby domů. Za tímto účelem se spouštějí miliardové programy průmyslových dotací na výrobu čipů, baterií a těžbu surovin, naposledy zákon o snížení inflace v USA. V této souvislosti Mezinárodní měnový fond (MMF) varuje před „roztříštěností“ světového trhu, která by mohla vést ke „ztrátám prosperity“. Reorganizace dodavatelských řetězců podle politických, a nikoliv čistě ekonomických kritérií by totiž přinesla vyšší náklady, a tím i nižší efektivitu. Důsledek: vyšší ceny, nižší růst.
Z pohledu MMF a mnoha ekonomů nyní geopolitické boje o moc ohrožují entitu, která je prezentována jako kvazi-přirozený růst: „globalizace“, která lidstvu přinesla prosperitu, levné zboží a efektivitu. To však není celá pravda. Dokonce i varování, že roztříštěné dodavatelské řetězce zvýší náklady, naznačuje účel, kterému tyto dodavatelské řetězce slouží.
„Tendence kapitálu překonávat všechny prostorové bariéry není jen o nových odbytištích,“ píše Mau, „ale také o zadržování moci proletariátu. Díky rostoucí mobilitě kapitál propojuje dříve oddělené trhy práce, a tím zesiluje konkurenci mezi dělnicemi a dělníky, což usnadňuje jejich disciplinování.“ Možnost přesunu výroby navíc vytváří tlak i na státy, které jsou nuceny zajistit příznivé podnikatelské prostředí. „Mobilita je zkrátka moc.“
Tato síla dostala prostředky k volnému rozvoji zhruba před 50 lety. V 50. letech 20. století byla lodní doprava zboží „stále ještě složitým projektem, protože náklad musely nakládat a vykládat ručně tlupy odborových přístavních dělníků“, vysvětluje Mau. Situace se začala měnit v 70. letech, kdy skončil poválečný boom a přední kapitalistické země zasáhly sociální nepokoje. Zvýšená konkurence, bojovnost zaměstnanců a klesající míra zisku byly pro podniky silným podnětem k hledání nových způsobů, jak ukáznit pracovní sílu a snížit náklady.
Jedním z výsledků těchto snah byla tzv. logistická revoluce. Zavedením standardního 20stopého kontejneru a intermodální dopravy získala globalizace svou technologickou kostru. Umožnila přepravovat náklad od dveří ke dveřím, lodí, kamionem i vlakem, a to na jediný nákladní list. Kromě toho došlo k automatizaci přístavních zařízení a stále větších lodí, pro které byly speciálně vybudovány hlubokovodní přístavy.
Podle Maua vedl moderní dodavatelský řetězec na jedné straně k přesunu moci od výrobců k velkým prodejcům. Na druhé straně však zajistil nadvládu nad pracovníky, „a to nejen nad těmi, kteří jsou zaměstnáni v logistickém sektoru, ale nad pracovníky ve všech odvětvích. Sofistikované a zaměnitelné dodavatelské řetězce totiž umožnily kapitálu vyhledávat nejnižší mzdy kdekoli na světě a stavět proletáře proti sobě“.
Pád Berlínské zdi znamenal obrovské rozšíření této moci. Spolu s ní postupně padaly geografické bariéry tržního hospodářství a miliony dělníků reálného socialismu se staly závislými zaměstnanci soukromých firem. MMF spočítal, že otevření nejprve východní Evropy, poté Číny a Indie zdvojnásobilo celosvětově dostupnou pracovní sílu. Ve srovnání s rokem 1980 se zvýšila čtyřikrát. Byl to „masivní exogenní šok“, který trvale změnil mocenské vztahy mezi kapitálem a prací.
Zejména pro východní Evropu znamenal přechod k tržnímu hospodářství masivní deindustrializaci. Celá průmyslová odvětví se ukázala jako nerentabilní a zanikla. Vlády od Varšavy po Vladivostok se proto jako na prostředek růstu spoléhaly na investice úspěšných společností ze Západu. „To vedlo k tomu, že se o práci s existujícím kapitálem ucházelo více pracovníků po celém světě,“ vysvětlil americký ekonom Richard Freeman. Společnosti začaly přesouvat výrobu do zahraničí a vytvářet globální hodnotové řetězce. Například německé automobilky nejprve zakládaly závody ve východní Evropě, později v Číně. „Německo: exportní mistr světa (pracovních míst)“, zněl titulek časopisu Spiegel v roce 2004.
Nadnárodní společnosti byly podporovány politikami, které liberalizovaly pohyb zboží a kapitálu a odstraňovaly celní bariéry. Výsledek: mezi 80. a 90. lety se přímé přeshraniční investice celosvětově zdvojnásobily a v letech 2000-2007 se opět zdvojnásobily. Společnosti byly poháněny svými finančníky, kteří požadovali stále vyšší výnosy: „Rostoucí tlak finančních trhů“, jak uvádí MMF, „vedl k přesunu přebytků od velkých společností k investorům.“
Globalizovaná soutěž o investice oslabila vyjednávací pozici pracovníků ve starých průmyslových zemích. Díky rozšířené logistice se ukázalo, že kapitál je mnohem mobilnější než oni. Podniky se stěhovaly nejen do regionů s nízkými mzdami. Byly také schopny „věrohodně vyhrožovat svým domácím zaměstnancům, že přesunou výrobu a pracovní místa do východní Evropy“, vysvětlil Jörg Krämer, hlavní ekonom Commerzbank. Zároveň dovoz z nových regionů s nízkými mzdami zesílil konkurenci i pro ty podniky, které na východ neexpandovaly.
V reakci na to mnoho států na Západě zrušilo ochranu zaměstnanců, aby následně snížilo náklady na pracovní sílu. „Politika deregulace pracovního trhu znamená zásadní rozchod s poválečným vývojem a představuje posílení vlastníků kapitálu nad organizovanou prací v Severní Americe a Evropě,“ napsal v roce 2008 John Peters z Laurentian University v Ontariu.
To vše prohloubilo velké přerozdělování, které začalo již na počátku 80. let: „Finanční globalizace vedla ke snížení podílu mezd na ekonomickém výkonu,“ uvádí Mezinárodní organizace práce (ILO). Podíl mezd v průmyslových zemích se snížil z téměř 75 % v polovině 70. let na 64 %, vypočítal nizozemský rozvojový ekonom Rolph van der Hoeven. Produktivita pracovníků v průmyslových zemích OECD se jen od roku 1996 zvýšila o 35 procent, zatímco jejich reálné mzdy se nezvýšily ani o polovinu. Na druhé straně podniky akumulují stále více svých zisků.
Relativní ztráty na mzdách dělníků byly částečně kompenzovány a překompenzovány zlevněním výroby, což zlevnilo i zboží každodenního života. Zejména ceny oděvů, domácích spotřebičů a spotřební elektroniky výrazně klesly, což vedlo k celosvětové éře „dezinflace“ a „velkému umírnění“. „K tomuto zlevnění došlo souběžně se začleněním výrobních linek z regionů s nízkými mzdami, zejména z východní Evropy a Číny,“ vysvětluje významná francouzská banka Société Générale. Podle amerického ekonoma Freemana tak bylo otevření Východu „zlomovým bodem v ekonomických dějinách“. Firmám přineslo logisticky podmíněný zisk moci, který se projevil jako materiální omezení dělníků: „Moc kapitálu,“ říká Mau, „nevyplývala z hrozby fyzického násilí, ale jednoduše ze schopnosti přerušit křehkou vazbu mezi proletářským životem a jeho podmínkami prostřednictvím přesunů a propouštění.“
Zvyšující se prostorová flexibilita vede ke slučování a rozšiřování trhů, a tím i k zesílení konkurence jak mezi jednotlivými kapitály, tak mezi pracovníky. Logistika tak působí jako zesilovač formy nadvlády. Posiluje se nejen moc nad pracujícími, ale nad všemi. Mau proto označuje logistiku za „jednu z nejdůležitějších zbraní v globální ofenzivě proti pracujícím, která trvá již několik desetiletí“. Tato ofenzíva se někdy nazývá „neoliberalismus“.
Prostřednictvím dodavatelských řetězců a související infrastruktury se „logika kapitálu vryla do zemské kůry“, říká Mau. Marxovo tvrzení, že dopravu je třeba považovat za součást výrobního procesu, nemělo nikdy takový význam jako dnes, kdy se zboží vyrábí v celém logistickém prostoru. To nejen oslabuje postavení námezdních pracovníků vůči kapitálu. „Rostoucí geografická integrace výrobních sítí nesmírně ztěžuje rozchod s kapitalismem, protože zvyšuje měřítko, v němž by taková transformace musela proběhnout.“
(Uverejňujeme v rámci spolupráce s českým webovým časopisom !Argument)
