V souvislosti se stávkami často čteme a slýcháme o Francii. Nejnověji se zde konala celostátní stávka v reakci na plány vlády prezidenta Emmanuela Macrona reformovat důchodový systém a zvýšit věk odchodu do důchodu. Stávky však probíhají i ve Velké Británii, kde v prosinci 2022 po 106 letech poprvé stávkovaly zdravotní sestry. V minulých týdnech zde stávkovali též železničáři a pro únor mají stejné plány i učitelé a zdravotníci. Stávky jsou významnou součástí kultury pracovního života v Evropě, kdy aktéry zajímají především lepší platy a pracovní podmínky. Ztráty způsobené průmyslu na základě stávek či výluk se obvykle měří podle „neodpracovaných dnů“ nebo „pracovních dnů ztracených“. Počet neodpracovaných dnů v důsledku takového jednání se rok od roku značně liší. Podle datového souboru připraveného Evropským odborovým institutem (ETUI) byly v zemích, kde obyvatelé stávkují nejvíce, zaznamenány za posledních 20 let mírné změny.
Mezi lety 2000 a 2009 byl roční průměr dnů neodpracovaných kvůli stávkám na 1 000 zaměstnanců nejvyšší ve Španělsku, kde bylo průměrně ztraceno 153 pracovních dnů. Následovala Francie se 127 dny. Dánsko (105 dní) se umístilo na třetím místě. Následovaly Belgie a Finsko oboje vykazující po 70 dnech. Ve Spojeném království pak bylo v letech 2000–2009 kvůli stávkám neodpracováno v průměru pouze 28 pracovních dní ročně, v Německu to bylo dokonce jen 13 dní a v Nizozemsku osm dní. Švýcarsko a Polsko též zaznamenaly ztrátu méně než 10 pracovních dní. Další zkoumání se týkalo období mezi lety 2010 a 2019. Nejvíce pracovních dní kvůli stávkám tehdy ztratil Kypr, v ročním průměru šlo o 275 dní. Francie v tomto časovém období následovala ostrovní zemi se 128 ztracenými dny. Všechny ostatní země, pro které byly k dispozici údaje, zaznamenaly méně než 100 neodpracovaných dnů. Více než 15 zemí mělo v tomto období méně než 20 ztracených dní, 18 dní měli ve Spojeném království a 17 dní v Německu. Období 2020–2021, které bylo poznamenáno pandemií a opatřeními s ní souvisejícími, nabízí data pouze za dva roky a pro některé země nejsou dostupná žádná. Největší roční průměr ztracených dnů v důsledku stávek měla v těchto letech Francie (79 dní), následovaná Belgií (57 dní), Norskem (50 dní) a Dánskem a Finskem (po 49 dnech).
Dny ztracené práce kvůli stávkám však celkem vzato postupně ubývají. Údaje OECD porovnávající 90. léta minulého století a roky 2008–2018 tento trend velmi jasně ukazují. Průměrný počet pracovních dnů ztracených v důsledku stávek na 1 000 zaměstnanců v těchto dvou obdobích v mnoha zemích výrazně poklesl. Nejvyšší pokles ztracených pracovních dnů zaznamenaly Španělsko a Turecko. Ve Španělsku se jejich počet snížil z 309 dnů na 76 dnů. V Turecku došlo k ještě prudšímu poklesu z 223 dnů na 10 dnů. I počet stávek ve Spojeném království poklesl. Průměrná ztráta pracovních dnů se mezi 90. lety a 2008–2018 ve Spojeném království snížila z 30 dnů na 20 dnů. Podle Úřadu pro národní statistiku v roce 2017 počet pracovníků, kteří vstoupili do stávky ve Spojeném království, klesl na nejnižší úroveň od 90. let 19. století. Dánsko zaznamenalo pokles ze 169 dnů na 105 dnů, i přes zřejmý pokles je kultura stávkování v této zemi stále silná. Belgie je v tomto trendu výjimkou. Pracovní dny ztracené v důsledku stávek se mezi sledovanými obdobími zvýšily z 31 dnů na celých 98 dnů.
Právo na stávku je zásadní pro požadování lepších platů a pracovních podmínek. Kolektivní vyjednávání posiluje pracovníky při vyjednávání se zaměstnavateli. Mezinárodní organizace práce OSN (ILO) má údaje o míře pokrytí kolektivním vyjednáváním v jednotlivých zemích – podílu zaměstnanců, na jejichž platy a pracovní podmínky se vztahuje jedna nebo více kolektivních smluv. V roce 2020 nebo v posledním dostupném roce byla míra pokrytí kolektivním vyjednáváním v pěti členských státech EU vyšší než 90 procent. Na prvním místě se umístila Itálie (99 procent), následovaná Francií a Rakouskem (obě 98 procent). V Německu bylo toto číslo bylo 52 procent a ve Spojeném království 27 procent. Turecko a Litva (obě země 7 procent) mají nejnižší míru pokrytí kolektivním vyjednáváním v Evropě. OECD zdůrazňuje, že mezinárodní srovnatelnost údajů o stávkách je ovlivněna rozdíly v definicích a měřeních. ETUI, ILO a OECD poskytují komplexní informace o tom, jak jsou jejich údaje shromažďovány a co odrážejí. Jeden fakt je však zcela jistý, evropské země mají obecně nejvyšší pokrytí kolektivním vyjednáváním na světě.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
