Slovinský filozof Slavoj Žižek rád provokuje. A dělá to tak často, že když ve své knize Nebesa v chaosu navrhl zavedení válečného komunismu, nikdo ho už nebral vážně. Jak nás ale již po několikátý rok obchází hrozba světového hladomoru, je možná nejvyšší čas se touto myšlenkou začít seriózně zabývat.
Předtím než zde rozeberu Žižkovo tvrzení, je potřeba si vyjasnit několik věcí. Nelze popřít, že žijeme ve válečných časech, ať už se nám to líbí nebo ne. Tato válka je bojována hned na několika frontách zároveň. Na té geopolitické proti sobě stojí USA a jeho spojenci proti Rusku, na frontě zdravotní i nadále všichni kolektivně bojujeme proti nepříteli mikroskopických rozměrů, totiž Covidu-19. A pak je tu poslední fronta a tou je fronta potravinová.
Slova o potravinové frontě jsem zvolil záměrně, protože fronty na jídlo se již reálně tvoří. Pro příklad není potřeba chodit nijak daleko. Potravinová krize je totiž u nás již v plném proudu. Dle květnové zprávy zaznamenala potravinová banka v Jičíně od začátku války 70 % nárůst obratu, za tu samou dobu pak hlásila potravinová banka v Českých Budějovicích 30 % nárůst.
Podle údajů amerického statistického úřadu nemělo za měsíc červen 25 miliónů dospělých v posledních sedmi dnech dost jídla. Jeden z pěti Američanů za měsíc červen zažil tzv. food insecurity, tedy že neměl peníze na to, aby si jídlo pro sebe a své blízké dokázal obstarat v dostatečném množství. Fronty před potravinovými bankami v USA jsou delší, než byly na začátku pandemie a jak zděšeně upozorňuje The New York Times, tak si pro jídlo chodí ve stále větší míře i příslušníci střední třídy, kteří přitom ještě pár let zpátky byli ti, kteří jídlo do bank nadšeně darovávali.
Pokud je situace takováto v bohatých Spojených státech, jak asi vypadá v chudých částech světa? Světový potravinový program uvádí, že na 828 milionů lidí v současnosti trpí hlady, z čehož 50 milionů lidí ze 40 různých zemí světa živoří na samém pokraji hladomoru. Za tento katastrofální stav vděčíme hned několika okolnostem. Již v roce 2020 OSN varovala v souvislosti s tím, jak pandemie narušila dodavatelské řetězce, před hrozícím hladomorem biblických proporcí. Válka na Ukrajině představovala další významnou ránu. Pouze pro ilustrace zde uvedu několik čísel.
Rusko a Ukrajina dohromady produkují potraviny pro 400 miliónů lidí. Celosvětově 28 % veškerého obilí pochází z těchto dvou zemí, v případě slunečnicového oleje jde až o 78 %. Země jako Bangladéš, Súdán a Pákistán kupovaly víc jak polovinu svého obilí buď od Ruska anebo Ukrajiny. Pro chudé obyvatele těchto států jsou přitom obilné produkty naprostým základem jídelníčku.
Do nedávné dohody o vývozu obilí mezi Ruskem a Ukrajinou přitom nelze vkládat přehnané naděje, a to z velice jednoduchého důvodu. V důsledku válečného znečištění je až čtvrtina zemědělské půdy na Ukrajině neobdělávatelná. Dohoda o vývozu obilí z Ukrajiny platí jen po dobu 120 dní, pak musí být obnovena. Z dlouhodobého hlediska tedy vůbec nic neřeší. Zárodky potravinové krize byly ovšem zasety dlouho před Putinovou invazí anebo pandemií. Podle mezinárodního panelu o klimatické krizi od roku 1961 poklesla produktivita zemědělství o 12, 5 procenta v důsledku změn klimatu. Slabé dešťové srážky a vysoké teploty v Číně a Indii, dvou dalších významných producentech, vedly letos k vysoce slabým sklizním. Africký roh pak zasáhla nejhorší sucha za poslední čtyři desetiletí. A aby výčet katastrof nebyl krátký, OSN tento rok rozpoznala historicky vůbec první hladomor vyvolaný změnou klimatu – na jihu Madagaskaru po tři roky takřka nezapršelo, v důsledku čehož až na 1,68 milionů Madagaskařanů od srpna loňského roku hladoví. A konec této humanitární katastrofy je v nedohlednu.
Nehledě na aktuální politické dění bude i do budoucna klimatická změna prostřednictvím výkyvů počasí a s ním spojeného nárůstu přírodních katastrof ohrožovat potravinovou bezpečnost miliónů. Takže, kde do toho všeho vstupuje Žižek?
„Nyní je čas jednat bezohledně. Zkrátka, jak jsem tvrdil měsíce dříve, potřebujeme v Evropě verzi něčeho, co nemůže, než být nazýváno „válečný komunismus“: celoevropský výjimečný stav s přísnou disciplínou a podřízením ekonomiky za účelem zvládnutí všech našich neduhů (nejen pandemie),“ píše Žižek v kapitole Odvaha covidové beznaděje knihy Nebesa v chaosu.
Slovy válečný komunismus bývá označována politická praxe bolševiků v době ruské občanské války. Tu lze charakterizovat snahami o budování silného centralizovaného státu doprovázené rozsáhlou mobilizací společnosti. Když Žižek mluví o potřebě válečného komunismu, částečně se opírá o tyto dva prvky, přičemž je aktualizuje prostřednictvím myšlenky revoluční spravedlnosti, jak ji vyjádřil filozof Alain Badiou: „voluntarismus (víra, že můžeme „pohnout horami“, ignorovat „objektivní“ zákony a překážky), teror (bezohledná vůle rozdrtit nepřítele), rovnostářská spravedlnost (bez ohledu na „složité okolnosti,“ které nás údajně nutí postupovat pozvolna) a v neposlední řadě důvěra v lid.“
Přestože Žižek tvrdí, že válečný komunismus bude potřeba nejen k překonání pandemie, svoji myšlenku v knize ilustruje pouze a jenom právě na ní. Dále se pak, jako ostatně obvykle, vyjadřuje již jen značně neurčitě. Například ve svém nedávném článku Naše jediná šance píše: „Jestli chceme předejít totálnímu rozvratu, státní úřady budou muset v úzké koordinaci s ostatními státy a spolu s mobilizací občanské společnosti regulovat distribuci energií a potravin a možná zapojit i ozbrojené síly.“ Ze strany Žižka se nejedná o konkrétní návrh, jakožto spíše o vytyčení obecného směru. Pokud z něj chceme udělat jasný politický projekt, musíme být důkladnější. Řešení může překvapivě představovat jistý článek právě z období válečného komunismu.
Před 102 lety napsal Nikolaj Bucharin, jeden z nejvýznamnějších komunistických teoretiků, článek Společná práce pro společný hrnec. Bucharinův text je poplatný své době, avšak upozorňuje na jeden dnes často opomíjený fakt. Při zodpovězení otázky, proč bolševici vyhráli občanskou válku, historici uvádějí celou škálu důvodů: na rozdíl od menševiků měli jednotné vedení, měli lepší propagandu, kontrolovali industriální srdce Ruska atd. Bucharin však za klíč k vítězství považoval něco jiného – absenci volného trhu.
„Všude, kde jsme dosáhli úspěchů, počínaje ozbrojeným konfliktem a konče otázkou jídla, jsme těchto výsledků dosáhli nikoli tím, že jsme se klaněli heslu volného obchodu – zničilo by nás – ale tím že jsme organizovali společnou práci […] Žádný z našich protivníků – můžeme si vzít třeba i Wrangela – by nemohl dosáhnout takových výsledků. Víme, že ve Wrangelově táboře „volný obchod“ vedl k tomu, že spekulant byl králem, zatímco muž na ulici nebyl nic a všechno se zhroutilo.“
Pokaždé, když se stát ocitne ve válce, volný trh jde stranou. Výroba se centralizuje a podřizuje požadavkům státu. Takto se vždy řeší významná krize, nikoliv volnou soutěží. A jak jsem uvedl již na začátku tohoto textu, my jsme se bohužel ve válečném stavu ocitli. A co je ještě horší, Bucharinův popis situace v táboře bělogvardějce Wrangela sedí i na stávající dění. Jak to?
Meziročně u nás ceny zemědělských výrobků stouply o 42, 5 %, u rostlinné výroby jde téměř o 60 %, zatímco u obilovin byl zaznamenán neuvěřitelný nárůst o 68, 5 %. Vlna prudkého zdražování rozpoutaná našimi agrobarony (přiznávám, že vzhledem ke kontextu jsem v pokušení je nazývat kulaky), není ničím jiným než snahou se přiživit na krizi, jak ostatně přiznává sám prezident svazu obchodu a cestovního ruchu. Situace samozřejmě využili i další podnikatelé. Z údajů českého statistického úřadu lze snadno vyčíst, že obchody zdražovaly pečivo rychleji, než rostla cena od pekařů. Dění u nás je v tomto však pouze odrazem globálního dění.
O aktivitách spekulantů podrobně informoval web Lighthouse Report, s jehož zprávou se mohl český čtenář seznámit na webu Argument: „Dne 7. března, kdy pšenice dosáhla své historicky nejvyšší ceny, zveřejnil tým správy majetku banky JP Morgan článek, v němž klienty nabádal k investicím do zemědělských fondů. V prvním březnovém týdnu se do „fondů obchodovaných na burze“ (ETF – Exchange Traded Funds), s nimiž může obchodovat veřejnost, investovalo 4,5 miliardy dolarů. Do dubna přilákaly dva špičkové zemědělské ETF čisté investice investorů ve výši 1,2 miliardy dolarů – ve srovnání s pouhými 197 miliony dolarů za celý rok 2021.“ Právo na potraviny, které je mimo jiné zakotveno i ve všeobecné deklaraci lidských práv, se tak stalo předmětem burzovních her.
Spekulant je vskutku dnes králem a obyčejný člověk na ulici ničím. Co s tím? Nepříznivé klima, válka na Ukrajině – nic z toho se nedá bleskově vyřešit, co však bleskově vyřešit lze, jsou aktivity těchto obchodníků s hladem. Teď, když už víme, na co přesně se při řešení okamžitých dopadů potravinové krize máme zaměřit, se můžeme vrátit k Žižkově návrhu.
Žižekův první bod se zcela vztahuje i na problém hladomoru: „Voluntarismus. I v zemích, kde jsou u moci konzervativní síly, je přijímáno stále více rozhodnutí, které jasně porušují „objektivní“ zákony trhu: státy přímo zasahují do průmyslu a zemědělství, rozdělují miliardy k zabránění hladu či k zavedení zdravotnických opatření.“ K zastropování cen základních potravin mělo dojít už dávno, a pokud to nebude stačit, stát by měl být připraven převzít produkci potravin dočasně pod svoji kontrolu.
Teror. Ti, co svými „obchodními“ aktivitami skokově šroubují ceny potravin nahoru, ženou miliony v chudých státech vstříc hladomoru, zatímco v bohatých státech vytvářejí zástupy žebráků závislých na podpoře charit. V kontextu situace jde o kriminální chování, které by mělo být ze zákona trestné. Se spekulanty je třeba zkrátka zacházet jako se zločinci.
Rovnostářská spravedlnost. V dnešním propojeném světě nic jako lokální katastrofa neexistuje. Hladomory v zemích jako je Súdán, Čad či Bangladéš rozpoutají nové migrační toky, takže i když bohatý sever nejhorším důsledkům potravinové krize unikne, její projevy jej stejně zasáhnou. Pokud tomu chceme předejít, musíme být připraveni jednat. Bude potřeba poskytnout rozvojovým státům, co nejvyšší možnou podporu, ať už v podobě peněžních transferů (nikoliv půjček, které by jejich situaci z dlouhodobého hlediska ještě zhoršily), či pomocí dodávek zemědělských strojů a podobně. Tato podpora by však už z principu neměla jít na úkor našich vlastních občanů.
Důvěra v lid. Pokud by někdo při čtení tohoto textu nabyl dojmu, že Žižek volá kvůli stávajícím krizím po zřízení jakéhosi totalitního systému, tato pasáž z Odvahy covidové beznaděje je vyvede z omylu: „Lidé by neměli plně důvěřovat svým státním institucím, tyto instituce by samy měly cítit „teroristický“ tlak lidí, kteří mají právo a povinnost zacházet se členy těchto institucí jako s podezřelými.“ Stát dokáže být často vysoce pomalý a neúčinný nástroj. Právě proto by všechna iniciativa při řešení potravinové otázky neměla být nechána jen na něm. Měli bychom podporovat tvorbu komunitních zahrad a kuchyní. Ne každý se samozřejmě může pustit do takového projektu, za to však se každý z nás může pokusit zamezit plýtvání jídlem ve své domácnosti.
Je těžké odhadnout, co nás čeká tuto zimu, natož co nás čeká v kontextu několika příštích let. Třeba se ukáže, že jsem byl ve svých závěrech příliš skeptický. Třeba nebude nutné se uchýlit k mnou navrhovaným „extrémním“ krokům. Ale politika se na slovu „třeba“ stavět nedá. A pokud je něco hlavním poučením ze stávajících krizí, pak je to fakt, že krátkozrakost a naivní optimismus se nevyplácí.
(Stať vyšla na webe Solidarita)
