Ukrajinské drama

Předehra:

Večer 24. března 1999 zahájila letadla NATO bombardování Jugoslávie. Ruský premiér, který byl v té době na cestě do USA, aby dohodl kompromis, nechal obrátit letadlo a vrátil se do Moskvy. Do bombardování bylo zapojeno okolo tisíc letadel Aliance; zabito bylo přibližně 2,5 tisíce a raněno více než 12,5 tisíce civilistů. 7. května americké řízené bomby zasáhly čínské velvyslanectví v Bělehradě; byli zabiti tři lidé, dalších 20 bylo zraněno. V červnu 1999 rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 potvrdila územní celistvost Jugoslávie včetně Kosova. V únoru 2008, kdy byly v Kosově přítomny jednotky NATO, parlament v Prištině vyhlásil samostatnost Kosova. V červenci 2010 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu rozhodl, že jednostranné vyhlášení Kosovské republiky odtržené od Srbska není v rozporu s mezinárodním právem. Od intervence NATO je v Kosovu vojenská základna USA Camp Bondsteel, ono „menší Guantánamo“.

Takto začal pohřeb vzájemné důvěry mocností, která se na chvíli objevila po skončení studené války.

Dějství první: barevné revoluce

Forbína: 

„Měli bychom se mít na pozoru před pokusy vnějších sil podnítit »barevnou revoluci«, společně se postavit proti vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí pod jakoukoli záminkou a držet naši budoucnost pevně ve vlastních rukou.“
Čínský prezident Si Ťin-pching v Samarkandu na summitu ŠOS, 16. září 2022

Přeměna Ukrajiny z „okraje Ruska“ na „Antirusko“ se odehrála ve dvou scénách. Oranžová revoluce (listopad 2004 až leden 2005) měla podobu masového hnutí proti oficiálním výsledkům druhého kola prezidentských voleb v listopadu 2004, podle nichž zvítězil Viktor Janukovyč nad Viktorem Juščenkem. Po bouřlivých protestech převážně v Kyjevě proti údajné manipulaci bylo v prosinci 2004 druhé kolo zopakováno a prezidentem se stal Juščenko. Protože nedokázal vyřešit sociální, etnické a náboženské problémy, v prezidentských volbách roku 2010 získal jen 5,4 % hlasů a nepostoupil do druhého kola. V tom zvítězil Viktor Janukovyč (48,9 % hlasů) nad Julií Tymošenkovou (45,5 % hlasů) a stal se prezidentem v politicky rozpolcené zemi.

Druhá scéna tohoto dějství vypráví o svržení prezidenta Janukovyče a začátku občanské války (od února 2014). Těmto událostem předcházely protesty z celé řady sociálních a politických příčin, přičemž politizaci v mezinárodním rozměru dostaly zvláště v souvislosti s návrhem asociační dohody s Evropskou unií. Do přípravy i průběhu převratu na Ukrajině aktivně zasahovali také představitelé EU a USA. V únoru 2014 zprostředkovali polský a německý ministr zahraničí a ředitel odboru kontinentální Evropy francouzského ministerstva zahraničí dohodu mezi prezidentem Janukovyčem a opozicí (byla podepsána v přítomnosti představitele ruského prezidenta). Proti se postavil Washington, jmenovitě dnešní náměstkyně ministra zahraničních věcí USA Victoria Nulandová, a následující den po podpisu dohody byl prezident svržen. Od Ukrajiny se odtrhl Krym způsobem připomínajícím postup Kosova. Na východě Ukrajiny propuklo povstání v provinciích, které pokládaly převrat v Kyjevě za nezákonný. Minské dohody, především ta druhá z únoru 2015, podepsané v tzv. normandském formátu (Ukrajina, Německo, Francie a Rusko) nabídly řešení, Kyjev je ale pod tlakem USA neplnil. Zesílila „ukrajinizace Ukrajiny“, která se týkala nejen tzv. dekomunizace, ale i potlačování práv jazykových menšin, což se týkalo především ruštiny, ale i maďarštiny. Ostřelování povstaleckých částí Donbasu nebralo konce.

Mezihra:

Scénář barevných revolucí se začal sepisovat při mobilizaci a sjednocování opozice proti vládě Vladimíra Mečiara na Slovensku v 90. letech minulého století. Jeho původní podoba z dob George Bushe ml. byla v zásadě nenásilná, počítala s tím, že bránící se politická moc je propojena se západním informačním prostorem a je bezbranná vůči mediální a diplomatické kampani Západu. Šlo o využití nespokojenosti, která především v postsocialistických zemích pramenila z umělé sociální diferenciace, neférovosti privatizace a korupce. Scénář převážně pracuje s mládeží zorganizovanou nevládními organizacemi. Praxe ukázala, že pro televizní a internetovou kampaň je nejvýhodnější, když do střetu s policií jdou na čele manifestantů mladé dívky v bílých halenkách. Za vlády Baracka Obamy pak „transformační diplomacie“ nabrala drsnější charakter. Ten mohou symbolizovat ostřelovači, kteří v Tunisu, Káhiře, Damašku, ale i na ukrajinském Majdanu pálili jak do řad manifestantů, tak i příslušníků pořádkových sil.

Žádná barevná revoluce nevyřešila sociální problémy, které ji na počátku vyvolaly, zpravidla vyústila do přerozdělení majetku mezi oligarchy a do návratu k původním formám neliberální vlády. Na postsovětském prostoru jejich význam bývá spojen se změnou zahraničněpolitické orientace země. To se podařilo na Ukrajině a v Gruzii (2003), nikoliv však v Kyrgyzstánu (2005) a Arménii (2018), nemluvě o Bělorusku (2010, 2020) a Kazachstánu (2021), kde se tamní vláda rozhodla hájit silou. V Libyi, Sýrii a na Ukrajině barevné revoluce vyústily do války.

Dějství druhé: válka na Ukrajině

Forbína:

Od dubna 2014 do konce roku 2021 bylo v bojích na východě Ukrajiny zabito 3106 civilistů, z toho 1072 žen, 102 chlapců a 50 děvčat. Počet raněných civilistů byl odhadnut na 7 tisíc.
Kancelář Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, 27. ledna 2022

Povstání, které na východě Ukrajiny vypuklo po převratu v Kyjevě, nakonec vedlo k vytvoření podivné hraniční linie. Její tvar byl dán zastavením postupu povstalců, což byl více důsledek nátlaku Moskvy než schopností tehdejší ukrajinské armády. Mír ale nenastal. Počty zabitých a raněných na Donbasu, plus roztahování infrastruktury armád NATO na Ukrajině i bez členství této země v Alianci vedly Kreml k rozhodnutí zaútočit. Svou roli jistě sehrály takové události, jako byl pokus o barvenou revoluci v Bělorusku, vyhošťování ruských diplomatů, nekončící série nejrůznějších sankcí či poznání, že Berlín nebude mít odvahu spustit Nord Stream 2.

Samotnou válku, v níž zatím zahynulo téměř 100 tisíc lidí, lze rozdělit do tří scén. Ta první byla ve znamení politických omylů. Moskva pravděpodobně počítala se vzpourou v Kyjevě a rozpadem ukrajinské armády. Západ předpokládal, že sankce povedou k rychlému zhroucení ruské ekonomiky, k mezinárodní izolaci a snad i rozpadu Ruska. Nic z toho se nestalo.

Druhý obraz charakterizuje roztažení bojové fronty na více než tisíc kilometrů, přičemž ukrajinská armáda má po mobilizacích velkou početní převahu, ruská armáda a povstalci mají technickou převahu. Fronta se stabilizovala drobnými úspěchy ruské armády a povstalců, ovšem ukrajinská armáda dokázala nahradit zničenou sovětskou výzbroj novými zbraněmi a s využitím zpravodajských informací ze zdrojů NATO zahájila úspěšnou protiofenzivu v Charkovské oblasti, kterou se aktuálně snaží zopakovat u doněckého Lymanu.

Prohra ruských vojsk a povstalců na izjumském směru má menší vojenský význam, než se zdá: ruské válčení vnímá prostor jinak než západní. Kutuzov odvedl své vojáky od Borodina, vydal Moskvu – a tím vytvořil podmínky, aby se Napoleonova Velká armáda rozpadla a car Alexandr nakonec vstoupil do Paříže. Politické důsledky porážky na izjumském směru lze rozdělit na dvě části. Předně jakékoliv oslabení pozice Ruska vede ke střetům v postsovětském prostoru. Tentokrát znovu propukl konflikt na kyrgyzsko-tádžické hranici a obnovily se boje mezi Arménií a Ázerbájdžánem (arménský premiér nepřijel na summit ŠOS a Jerevan minulý týden navštívila Nancy Pelosiová, předsedkyně poslanecké sněmovny Kongresu USA).

Druhým politickým důsledkem porážky na izjumském směru je rozhodnutí Moskvy o provedení částečné mobilizace. Množství zatím nasazených ruských vojáků nemůže stačit na aktuální délku fronty, kontrolu obsazeného území a počet mobilizovaných ukrajinských vojáků. Je-li cílem války přičlenění části území Ukrajiny k Ruské federaci na základě referenda, nesmějí mít obyvatelé obsazených území (ale i v dalších regionech Ukrajiny) obavu, že je zítra ruská armáda a povstalci opustí. Také vojáci a povstalci musí mít jasnou představu, za co bojují. Referenda zároveň vytvoří základ pro tezi Kremlu, že obrana obsazených území je obranou území Ruska – na což se vztahuje i případné užití strategických zbraní podle článku 19 prezidentského dekretu z června 2020 Základy státní politiky Ruské federace v oblasti jaderného odstrašování. Příchod nových, mobilizovaných vojáků a nástup zimy pak zahájí nový obraz dramatu zvaného ukrajinská válka.

Dějství třetí: EU v čase války

Forbína: 

„Tam, kde je dnes nutné rozhodovat jednomyslně, však s každým dalším členským státem roste také riziko, že veto jedné jediné země zablokuje vůli všech ostatních členů… Proto jsem navrhl, abychom v oblasti společné zahraniční politiky, ale také v jiných oblastech, například daňové politice, postupně přešli k rozhodování kvalifikovanou většinou… Dokázal bych si například představit, že s rozhodováním kvalifikovanou většinou začneme nejprve v oblastech, ve kterých je zcela klíčové, abychom mluvili jedním hlasem. Kupříkladu v oblasti sankční politiky nebo lidských práv.“
Německý kancléř Olaf Scholz na Univerzitě Karlově, 29. srpna 2022

Neschopnost bruselských centrál i vlád většiny členských států EU/NATO předvídat důsledky bombardovaní Jugoslávie a převratu v Kyjevě se projevuje i v chybných reakcích na válku na Ukrajině. Ale už dlouho před jejím vypuknutím některá opatření například v energetice, při nichž se bezbřehá naivita podobala korupci, zakládala problémy blížící se zimy. Ty se umocňují sebedestrukčními sankcemi a neschopností přijít s konstruktivními – tedy mírovými! –  návrhy na ukončení války. Zatím je vidět jen přilévání oleje do ohně. A výzvy posílit v Evropské unii disciplínu.

Nedávný projev německého kancléře na Karlově univerzitě ukazuje snahu řešit neshody prohloubením federalizace Unie. Už dříve takové návrhy z Německa i Francie zazněly, byly však součástí vznešených vizí. Teď jde o účelové hledání byrokratických cestiček k prosazení vlastních představ. „Mluvit jedním hlasem“ tady znamená, že někteří budou muset mlčet. Z textu projevu je navíc vidět, že jeho autoři nevědí o existenci různých pojetí lidských práv. Že úředním vyhlášením božské nedotknutelnosti úzkoprsé verze liberálního pojetí lidských práv nezatracují jen konzervativní verzi. A že takové vysvěcení jedné nedotknutelné doktríny patří k definici totality.

V této chvíli se zdá, že na bolesti ukrajinské války by někteří liberálové rádi reagovali barevnou revolucí v nedisciplinovaných zemích Unie. Nácvik proběhl, když se v Rakousku v roce 2017 dostali do vlády Svobodní. Teď by mohlo být na řadě Maďarsko, Bulharsko, případně Itálie… Předjaří ukáže, jak se bruselské snaze dostat Unii do čela globálních změn daří. Třeba pokud jde o prohlubování chaosu.

(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

(Celkovo 531 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

One thought on “Ukrajinské drama

  • 27. septembra 2022 at 12:20
    Permalink

    Skvělá analýza!

    Reply

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter