Nebohým čtenářům mých žádostí o grant, nechť ve své budoucí lopotě najdou úlevu a za lopotu minulou dostane se jim odměny.
Současná forma akademického grantového systému existuje nyní něco málo přes půl století. Pochází z poválečného rozmachu Spojených států, které zahrnovalo založení institucí jako Fulbrightův program (1946) a Národní vědecké nadace (National Science Foundation) (1950) a masivní rozšiřování už existujících institucí jako Národní ústavy zdraví (National Institutes of Health). Systém se postupně dostal do evropského akademického světa, avšak do současného rozsahu narostl až během zintenzivnění integrace Evropské unie, která následovala po rozpadu východního bloku v roce 1989. Přesto si už dnes těžko dokážeme představit akademický svět, který není zaměřen na granty. Systém fakticky transformoval celou oblast akademické činnosti, ovlivňuje vědce ve všech oborech a kariérních fázích a jeho účinky sahají daleko za rámec vlastní akademické práce do obrovské rozlohy současného společenského života. Bereme to však jako samozřejmost. Nadále jednáme tak, jako by byly hlavními organizačními institucemi akademické práce univerzita, katedra, oddělení, tým připravující konferenci, atd. Tyto instituce se však už staly doplňkovými prvky masového systému rozdělování zdrojů prostřednictvím grantů.
Je načase posoudit tento systém – a jeho cenu: dlouhé hodiny neplacené a úzkostiplné práce na grantových žádostech a věda, formovaná požadavky tržních sil – a často dle zájmů soukromých nadací s nevolenými a neakademickými správními radami. To vše k udržení distribučního systému, který vytváří nedostatek kvůli antagonistické konkurenci a v obrovském měřítku zvyšuje nerovnost.
Mimo akademii se grantový systém již na celém světě prosadil jako mechanismus pro neoliberální marketizaci veřejných zdrojů a jako model pro flexibilizaci námezdní práce. Poté, co grant vytlačil trh a samotnou tradiční byrokracii jako druhy alokace zdrojů, stal se v současné době druhou nejdůležitější strukturou zprostředkování sociálně-ekonomických vztahů.
Akademický grant se na první pohled může zdát jako zvláštní druh grantu, relativně prostý kapitalizační logiky, která charakterizuje další granty. Přesto zjevně zvláštní rysy akademického grantu umožňují, aby fungoval jako předvoj pro obecnou grantifikaci společenského života. Zdání vědecké samosprávy a „vzájemné hodnocení mezi sobě rovnými kolegy“ kryje charakteristickou neoliberální strategií, jež má maskovat otupělou hranu kapitalistické správy odvoláním se na afektivní hodnoty pracovníků, kteří se „účastní“ na svém vlastním vykořisťování; jenom akademický grant se této logiky řídí věrněji než neakademické granty se svými nestydatě hierarchickými systémy kontroly a přidělování.
Navzdory všudypřítomnosti grantu v akademickém životě byl přesto předmětem velmi malého kritického zkoumání. Zatímco se spisovatelé-aktivisti zabývali konkrétním problémem podnikové a státní kontroly nad penězi z grantu, vědci, realizující výzkumný grant, do značné míry akceptovali přítomnost grantů v akademii, a nahlíželi na panel pro hodnocení grantů jednoduše jako na stránku, kde se přehrávají obecné otázky akademického úsudku3 a disciplíny. Tyto otázky jsou samy o sobě důležité; ale příliš nepomohou pro pochopení grantového systému jako jedinečné sociální struktury, která by neméně utlačovala, i kdyby byla všechna grantová rozhodnutí učiněna s dokonalou objektivní spravedlností, a která není jen konkrétním projevem obecných disciplinárních trendů, ale primárním podněcovatelem konkrétních způsobů disciplíny. Strukturální důsledky grantu byly dosud řešeny jen letmo.
Podmínky žadatelů o dotaci navíc nebyly téměř řešeny, přestože (nebo proto?) zaujímají v systému nejpodřízenější a nejzranitelnější postavení. Následující řádky vycházejí z premisy, že základní pravdu každého systému lze odhalit zkoumáním vědomí těch, kteří jsou tímto systémem nejvíce znevýhodněni. Toto je však výchozí bod, a nikoli konec. Když se analýza rozšíří a odhalí systém jako strukturu, která spojuje utrpení jednotlivců se společenským zneužíváním, vykořisťováním a plýtváním, můžeme se zbavit všech ospravedlnění.
Zkušenost s psaním grantových návrhů
Zoufalství, které vyvolává podstata grantů, se stává živou zkušeností bezprostředně při podávání jakékoli žádosti. Přesto stojí za to prozkoumat a vysvětlit toto zoufalství, které je tak často skryto před zraky veřejnosti a které může jednotlivý žadatel dokonce potlačit ze svého vlastního vědomí a ospravedlnit v domněnce, že jde o nezbytnou součást procesu… a poté na ni zapomenout; nebo ji brát jako znak svých vlastních osobních nedostatků a poté ji zakryje.
Co žadatele nejprve udeří do očí, je obrovská obtížnost psát granty požadovaným způsobem; jde o dovednost, jejíž ovládnutí obvykle trvá roky, dokonce i desetiletí. Jako žadatel musím být jak arogantní, tak podřízený, chlubit se sám sebou, zatímco se lísám k anonymním, velkorysým nadřízeným. Musím vědět všechno, abych prokázal svou kvalifikaci, a zároveň nesmím vědět nic, protože nejprve je třeba provést výzkum. Musím zhustit bohatý svět myšlenek do úzké „výzkumné otázky“, která musí být závažná, avšak na kterou lze snadno odpovědět. A pak se musím zaměřit na osobité zájmy malého čtenářského publika posuzovatelů, o nichž se nikdy nesmím nic dovědět. Stres z tohoto psaní je pak umocněn skutečností, že se zdá, že celá moje kariéra závisí na nepravděpodobném úspěchu žádosti.
Určité aspekty tohoto procesu mohou žadatele naučit legitimní vědecké dovednosti; další aspekty jsou zcela bezdůvodné a pravděpodobně brzdí dlouhodobý vědecký růst žadatele. Opravdu zřetelným problémem je rozsah úsilí, potřebného k vypracování úspěšného návrhu. Odhadoval jsem, že každá žádost o financování terénního výzkumu na disertaci, kterοu jsem předložil, mi trvala 50–150 hodin práce, bez ohledu na předchozí přípravu. Než mi jedna z těchto žádostí úspěšně vynesla odměnu, podal jsem 12 různých žádostí, abych ji získal. Je pravda, že tato čísla nejsou reprezentativní. Ale pochybuji, že jsou daleko od průměru, a dokud další výzkum neposkytne podrobnější údaje, navrhuji, abychom počítali s nejbližším kulatým číslem: 1 000 hodin práce – přibližně 6 měsíců po 40-hodinových pracovních týdnech – a účelem získání jediného grantu. Pokud by místo žádosti o grant uchazeč přijal nějaké místo s nízkou mzdou, která jsou postgraduálním studentům obvykle k dispozici, mohl by za stejnou dobu vydělat 10 000 dolarů. Typický žadatel se proto vzdá 10 000 dolarů, aby prožil 1 000 hodin agónie, dále následované úzkostí z čekání, pravděpodobným zážitkem hrůzy z odmítnutí a nakonec – pokud má žadatel štěstí a dostane nějaké vysvětlení – ponížení ze čtení nepřátelských komentářů anonymních posuzovatelů.
Pro ty, kteří tím vším prošli a nakonec grant nezískali, není celá tato záležitost ničím jiným než osobní pohromou. Avšak ještě hůř pro ty, kteří grant získají – cena celého procesu je diskutabilní a je otázkou, zda by to vše za to stálo, kdyby na studentech a fakultách nemající grant nestálo takové stigma. Některé granty nezaplatí ani 10 000 dolarů. Jiné jsou 20 000 dolarů, což znamená, že v první polovině doby trvání projektu příjem řešitele grantu pouze nahrazuje příjem ztracený při podání žádosti o grant. A i když má žadatel to štěstí, že obdrží jeden z těch grantů, které platí více než 30 000 dolarů, pracoval již půl roku zdarma, jen aby získal právo na další rok práce na plný úvazek – a to je často prací, kterou žadatel ani nechtěl vykonat, ale která byla určená specifickými podmínkami náhodně získaného grantu.
Tato nejistota navíc velmi ztěžuje lidem závislým na grantech jakkoli plánovat svůj život (navzdory častým prosbám administrátorů, aby studenti a mladší badatelé plánovali dopředu). Tato nemožnost plánovat v kombinaci s velkým zpožděním mezi podáním přihlášky a vyhlášením výsledků soutěže, v kombinaci s krátkou dobou, kterou měl žadatel na přijetí nebo odmítnutí grantu, činí zcela pochopitelným, že uchazeč ne vždy může přijmout grant, až ho konečně získá, kvůli množství potenciálních životních okolností, které mohou nastat. Málo grantů umožňuje odložení finančních prostředků na pozdější rozpočtový cyklus, protože příslušné agentuře by to způsobilo menší rozpočtové nepříjemnosti, které by mohly žadateli způsobit potíže takového rázu, že kvůli nim by musel změnit život.
Krátké trvání grantů (obvykle trvají jeden rok nebo méně) v kombinaci s dlouhým procesem podávání žádostí má další dopad v tom, že grant zůstává neustále na horizontu každého výzkumného pracovníka, což je neustálou překážkou soustředění se na soustavný výzkum. Každá hodina strávená na grantu je hodinou, která mohla být využita k výzkumu (či rodinnému životu, politickému zapojení se, či spánku) – leč každá hodina nestrávena nad grantem dává konkurenční výhodu ostatním žadatelům, kteří mohou své návrhy neustále zdokonalovat a posílat je kolegům nebo grantovým oddělením na univerzitách pomáhajícími se žádostmi.
Podobná klesající spirála soupeření mezi grantovými agenturami mezitím vyústila ve zbytnění samotného procesu podávání žádostí. Pracovní předpoklad se zdá být takový, že delší a komplikovanější žádosti přesněji odhalí výhody a chyby každého projektu. Ale i kdyby byl tento předpoklad pravdivý (což je pochybné), logika, kterou zavádí, nemá žádný konec. Dnes by se mohlo zdát bizarní představit si příští návrhy 100 stran dlouhé; ale naše 10- až 20-stránkové návrhy (plus 10–30 stran dalších materiálů, připojených k žádosti) by pravděpodobně nevypadaly o nic méně bláznivě pro lidi před 75 lety, kdy se dotační systém teprve začal zavádět, nebo pro lidi v zemích, jejichž počátky grantové kultury mohou požadovat pouze 1 nebo 2 stránky, kde naše vyžaduje 10 až 20. Přidejme k tomu nárůst celkového počtu soutěží, který bez odpovídajícího nárůstu celkového financování zvýší náročnost každé soutěže, aniž by se zvýšila pravděpodobnost, že každé osobě bude skutečně udělen grant. Přidejme k tomu absenci standardizace otázek od grantu k grantu, které často požadují stejné informace, ale v různých formátech (více stránek o této otázce, méně o tom atd.), a není divu, že se nad každým žadatelem cyklus grantů tyčí jako nevysvětlitelný leviatan, který ve svých vrtošivých rukou drží náš čas a živobytí.
Trápení způsobené psaním grantů je tedy zřejmé. Skutečným tajemstvím je, že dosud nebylo vynaloženo ani malé úsilí na zmírnění tohoto utrpení. Hlavní část vysvětlení může pocházet z asociálnosti, kterou granty vytvářejí u jejich poskytovatelů a které mají dopad na uchazeče. Úspěch a neúspěch se promění v čistě soukromé záležitosti odrážející osobní dovednosti žadatele nebo (v horších případech) odrážející vrtochy posuzovatelů. Úkolem by nyní mělo být vidět strádání jednotlivce jako kolektivní problém a pojmout ho jako historicky specifickou sociální formu, kterou lze změnit.
Stručná historie grantu
Důkladná historie grantu ještě nebyla sepsána. V mnoha ohledech by to byla nevšední historie, zapletená do dobře zdokumentovaného vzestupu disciplinární společnosti, „auditové kultury,” a neoliberalismu. Provedla by nás přes tyto banální rozpory moderního kapitalismu: přes současnou expanzi bohatství a nedostatku, střetávání národních a soukromých korporátních zájmů a rozhodnutí federální vlády USA co nejméně zasahovat do těchto záležitostí. Ale takový výčet by mohl také odhalit neprozkoumanou dimenzi těchto obecných politicko-ekonomických dějin, jakýsi chybějící článek, který by vysvětlil, jak by neziskové subjekty jako univerzity, charity a státy mohly tak snadno následovat obecnou cestu neoliberalizace, aniž by se (z větší části) samy o sobě staly ziskovými podniky.
Zdá se, že největším faktorem vzestupu udělování akademických grantů byl obrovský nárůst financování vědeckého výzkumu, ke kterému došlo ve Spojených státech v počátcích studené války, kdy federální vláda rozhodla, že k soupeření se Sovětským svazem ve vědě je nutné velkorysé financování, avšak vláda neměla připravený mechanismus k přímému zvýšení financování výzkumných institucí, z nichž většina byla financována soukromě nebo jednotlivými státy a místními vládami. Ve stejném období došlo také k rozmachu výdajů mezi neziskovými nadacemi, jejichž rychlý růst byl poháněn růstem federálních grantů a daňovou strukturou, která podporovala charitativní účely. Jako mechanismus pro distribuci těchto pohyblivých zdrojů vznikl grant, který získal základní kontury, které dnes známe: řadu autonomních nebo poloautonomních agentur, které rozdělují řadu grantů dle rozhodnutí speciálních hodnotících velmi detailní žádosti, připraveny jednotlivci či institucemi, které žádají o grant. Čtyři základní figury, z nichž každý byl o něco více odstraněn z původního zdroje financování: grantové agentury, grantové soutěže, posuzovatelé a žadatelé.
To však neznamená, že před poválečným boomem nebyly žádné granty. V roce 1952 – jen na pokraji velkého růstu grantů – zveřejnil ekonom James A. Maxwell „Stručnou historii“ federálních grantových programů USA. Několik bodů vyniká: Prvním je, že Maxwell identifikuje první granty ve Spojených státech jako „půdní dotace“, které pomohly založit moderní systém vysokoškolského vzdělávání v zemi, počínaje počátkem devatenáctého století. To zdůrazňuje skutečnost, že grantový systém byl od samého počátku propojen s univerzitou. Druhým pozoruhodným bodem je, že se Maxwell zaměřuje výhradně na „federální granty pro státní a místní vlády“. Ačkoli tento přístup ponechává stranou roli nevládních nadací v historii grantů, upozorňuje na specifické podmínky americké hospodářské politiky. Centrální vláda zavázaná k minimalizaci sebe sama získala během své expanze na západ obrovské zdroje kapitálu ve formě nemovitostí. Vláda současně uznala potřebu vzdělání (stejně jako dopravy, dalšího hlavního cíle raných grantů). Ve většině zemí by vlády vytvořily centralizované systémy vzdělávání (a dopravy) na státem vlastněných pozemcích. Americká vláda se rozhodla odprodat svou půdu a rozdat výnosy z prodeje. Výsledné „granty“ tak fungovaly jako mechanismy osvobozující centrální stát od jeho odpovědnosti za správu veřejných zdrojů. To zůstává dnes jednou z nejdůležitějších funkcí grantového systému; a univerzita si zachovává svůj historický význam jako prostředník v tomto procesu zbavování veřejného charakteru institucí, které ze své podstaty nelze zcela privatizovat.
Maxwell však netvrdil, že popisoval obecnou historii grantu. Jiní by mohli historii vystopovat mnohem dále, například k tomu, že Britská koruna udělila půdu koloniálním korporacím, jako je Společnost Massachusettského zálivu (Massachusetts Bay Company). Tento druh linie by vnesl počátky udělování grantů do konkurenčních sil koloniální Severní Ameriky s královským zájmem, soukromým majetkem (jak je potvrzeno anglosaským právem), protestantsko-kongregační poptávkou po místní občanské vládě a současným pokusem o uzurpování vlády od původních držitelů půdy. Došlo k zásadní nejednoznačnosti ve stavu veřejného a soukromého sektoru amerických občanských sdružení, která se nakonec vyvinula do obrovského neziskového sektoru, který fungoval z kombinace soukromých darů a veřejných grantů. Koncem devatenáctého století tyto neziskové organizace samy začaly vyplácet granty a pevně zakládaly moc nevládních agentur a jejich dárců a správců, kteří mají utvářet priority veřejné politiky.
S příchodem Nového údělu a rozmachem poválečného sociálního státu se všeobecně věřilo, že centralizované federální byrokracie nahradí stávající sítě decentralizovaných, částečně veřejných a částečně soukromých grantů. Místo toho došlo k opačnému vývoji: „Obecné povědomí, jak se ukázalo, nedokázalo pochopit jedinečnou povahu amerického sociálního státu, který místo toho, aby byl založen na vypracování rozsáhlých byrokracií ústřední vlády, fungoval jako alokační mechanismus delegující realizaci federálních programů na státy a lokality a… na soukromé neziskové organizace.“ Grant se stal jedním z několika mechanismů, kterými mohly vládní a soukromé agentury získávat financování, a stal se pro ně stále důležitějším mechanismem, který přerozděluje jejich financování více lokálním a specializovaným institucím a jednotlivcům. Jinými slovy, růst vlády USA představoval spíše kvantitativní expanzi jejího tradičního systému polosoukromné veřejnosti než kvalitativní posun směrem k veřejnému řešení sociálních problémů.
Moderní systém grantů se nicméně významně liší od dřívějších forem udělování grantů. Popisy grantů před druhou světovou válkou zdůrazňují pokusy zákonodárců posoudit sociální potřebu a distribuovat zdroje tam, kde byly nejpotřebnější. Není žádná zmínka o žádostech o dotaci ani o kontrolních panelech, které zdůrazňují kvality žadatelů nad potřebami společnosti jako celku. Pokud by došlo ke sporu ohledně rozdělování finančních prostředků, byla by to politická záležitost, zahrnující obchodování s hlasy, nátlakové skupiny, masová mobilizace, zákulisní dohody a podobně, jako každá jiná záležitost parlamentní politiky. To je daleko od tichého skrytého technokratického systému, který dnes vládne.
Dalo by se rozumně předpokládat, že zásadní přechod začal dříve v nevládním sektoru než ve vládě. Nezávislá nezisková organizace nemá žádný vládní mandát, který by zohledňoval potřeby společnosti jako celku. Je prostě povinna vyhlásit charitativní misi a poté financovat projekty, které k tomuto cíli nějakým způsobem přispívají. Přestože by instituce mohla upřednostnit financování nějaké obzvláště naléhavé mise (často nahodile, z filantropova nadšení a rozmaru), nevládní poskytovatelé grantů by se dostali do výhodné pozice, v níž by vydělali na posouzení potřeb nikoli placenými odborníky, ale neplacenými žadateli o grant — granty by se poskytly nejlepším žádostem, a ne nutně komunitám s největší potřebou. A úspěch agentury se neměří podle její schopnosti uspokojovat obecné sociální potřeby, ale podle prestiže jejích individuálních podporovaných projektů. V některých případech může prestiž programu dokonce přímo souviset s počtem projektů, které financuje (a tedy k uspokojování sociální potřeby), protože každý grant se stává „kompetitivnější“, je-li uděleno méně celkových grantů. A ačkoli by výsledky projektů byly nakonec zveřejněny, rozhodovací proces by se stal soukromou záležitostí mezi agenturou a žadateli.
Jakmile se tento systém založený na žádostech stal zobecněným paradigmatem pro soukromé i veřejné granty, došlo k další transformaci z hlediska rozsahu. Prestiž grantové agentury pozoruhodně roste s tím, jako málo projektů v ní uspěje ve velké konkurenci. V roce 1949, po zvýšení grantů během Nové údělu, americká federální vláda rozdala 1,86 miliardy dolarů ve čtyřiceti dvou různých grantových programech. Dnes federální web www.grants.gov uvádí 2 544 různých grantových programů. Je možné, že zde máme do činění s různými definicemi „grantového programu“ (a www.grants.gov nepoužívá žádný konzistentní výraz pro označení svých různých soutěží a skupin soutěží); ale tato skutečnost jen podtrhuje matoucí povahu dnešního grantového světa, který se stal tak masivním a labyrintovým, že většina neodborníků se v něm nedokáže orientovat bez odborné pomoci, ať už poskytované poradenskými kancelářemi univerzit, nebo nezávislými autory grantů, ziskuchtivými webovými stránkami pro hledání grantů, jako je www.grants.biz, která se může pochlubit přístupem k „více než 1400 federálním programům, 24 000 státních programů, 30 000 soukromých nadací a 20 000 stipendijních programů“.
Během tohoto období současného růstu a roztříštěnosti grant nejenže rozšířil svůj vliv do nových oblastí společenského života; rovněž posílil svůj rozsah mediace na všech úrovních. Grant již není pouze mechanismem pro velké instituce, který umožňuje převody finančních prostředků; nabízí připravený bod jasného vyjádření pro libovolný počet menších převodů zdrojů, až po úhradu konkrétních výdajů, jako je účast na konferencích a nákup knih, včetně pokusů jednotlivců vydělávat si na živobytí za podmínek, které by za jiných okolností mohly být považovány za „zaměstnanost.” Mezitím se na trhu práce šíří tak prekérní podmínky, že žádosti o zaměstnání stále více připomínají grantové soutěže. Grant poskytl nové paradigma pro trh práce. A akademický grantový systém byl v této transformaci předvojem.
Grant jako celkový systém sociální mediace
Ve světle odklonu od obecné sociální odpovědnosti alokace zdrojů můžeme začít chápat obrovské množství neplacené práce převzaté od uchazečů: ne jako výměnu mezi sobě rovnými, ale jako systém vykořisťování. Vzhledem k tomu, že žadatel pracuje zdarma a poskytuje grantové agentuře nezbytné informace o sociálních potřebách, které daný projekt uspokojuje, může se agentura vyhnout placení vlastních zaměstnanců za systematické provádění sociálního hodnocení. S akademickým grantem je toto vykořisťování ještě rozšířeno o často neplacené hodiny posuzovatelů při kontrole dobrovolných grantů. Grant je ve skutečnosti externím zajištěním hodnotících a alokačních prací, které by ve většině situací mohly být mnohem lépe prováděny pravidelně placenými odbornými zaměstnanci.
Dalším důsledkem tohoto externího zajištění je, že dotační instituce se dokážou do značné míry oddělit od sociálních nároků. Jelikož byly stanoveny zásady, že ne všechny užitečné projekty by měly být financovány a že každý projekt by měl být posuzován samostatně, je obtížné formulovat nároky na sociální celek. Neschopnost financovat daný projekt se nepředstavuje jako selhání financující instituce nebo federální vlády, nýbrž jako selhání žadatele.
Toto vynětí ze společenské odpovědnosti lze chápat jako rozšíření logiky, která doprovází růst kapitalismu od doby, kdy nejprve „osvobodil“ rolníky z jejich půdy, řemeslníky z jejich dílen, sluhy z povinností jejich pánů krmit je. Nyní je lid osvobozen od své vlády, která má připravený mechanismus pro legitimizaci jakéhokoli rozhodnutí zadržet zdroje. Akt zadržování zdrojů se maskuje jako rozšíření osobní svobody (odnětí dominující státní moci) a občanské účasti (v nevládních institucích „občanské společnosti“). Vláda stále drží moc nad životem a smrtí (může směrovat finanční prostředky do nemocnic nebo armád), ale proces přidělování může být vyňat z prostoru politické debaty a sporů.
V akademii by se mohlo domnívat, že systém domnělé „samosprávy fakulty“ a „akademické svobody“ bude působit proti antidemokratickým tendencím grantu. Je pravda, že většina akademických rozhodnutí o grantu je založena na konsensuálním doporučení komisí složené z vědeckých pracovníků; jenže všechny podmínky úsudku jsou stanoveny před zapojením samotných vědců. „Akademická svoboda“ je považována za zaručenou, dokud neexistují žádná výslovná omezení obsahu akademického psaní, i když forma práce založené na grantu vylučuje celé druhy psaní (například formu kritického eseje použitou v tomto textu). Zároveň je institucionální samospráva omezena horizontem dostupnosti grantu a požadavky na získání grantu. Mnohem více než vědci samotní hrají roli správců členové středního managementu působící jako místní samospráva.
Pokud je však zdrojů málo, můžeme se ptát, jak jinak se máme rozhodovat o jejich rozdělování? I když jsem ochoten přijmout názor, že v určitých omezených případech jsou granty ospravedlnitelné, obecně by se měly stát mechanismem poslední instance. Ačkoli by se systém nabízení grantů založený na procesu podávání žádosti mohl z hlediska grantové agentury jevit jako efektivní, tato domnělá efektivita se rozplyne, jakmile vezmeme v úvahu množství pracovní doby promarněné žadateli o grant a hodnotiteli. Z pohledu společnosti jako celku se byrokratická práce nezmenšuje; pouze se přerozdělí soukromým subjektům a poté se převede na neplacené pracovníky.
Navíc podmínky nedostatku, které má řešit grantový systém, jsou do značné míry vytvářeny samotným systémem. Bez ohledu na to, nakolik v určité historické situaci jsou zdroje vzácné, jednoduše neexistuje legitimní důvod neposkytovat pracovníkům slušné mzdy a základní prostředky nezbytné k dokončení jejich práce. Pokud se od nich požaduje výzkum, může se tento požadavek stát výmluvou pro rozhodnutí výzkum nefinancovat. Pokud zaměstnavatel není schopen platit za prostředky pro zaměstnance, neměl by od zaměstnance vyžadovat, aby tyto prostředky žádal jinde. Granty jsou ale strukturovány svou podstatou tak, aby nedostatečně financovaly činnost, kterou mají pokrývat; v okamžiku dostatečného financování všech konkurenčních projektů grant zmizí.
Dokonce i ve výjimečných případech, kdy granty přidělují sice omezené, ale užitečné zdroje, činí tak s bezprávností, která je v rozporu s tvrzením o objektivní spravedlnosti hodnotících panelů. Místo veřejné diskuse (což je tradiční mechanismus pro určování akademických zásluh, jako je tomu při obhajobě disertační práce) se anonymní účastníci diskuse setkávají za zavřenými dveřmi, přičemž se údajně vyhýbají všem faktorům, které by mohly pokřivit jejich úsudek. Jejich předstírání nepokřiveného a objektivního úsudku činí jejich moc ještě více mohutnou, impozantní a svévolnou, než kdyby připustili, že mají své předsudky a zájmy, a ty pak zveřejnili. Rozhodnutí těchto panelů pak ospravedlňují obrovskou nerovnost v systému údajně rovnocenných partnerů. Úspěch je výsledkem úspěchu, protože posuzovatelé mají tendenci nahlížet pozitivněji na uchazeče s působivými seznamy předchozích dříve získaných grantů. Ti, kteří granty tolik nepotřebují, je s největší pravděpodobností získají, zatímco kolegům, jejichž výzkum může být považován za stejně hodnotný (na základě tradičních kritérií akademické debaty), budou pravděpodobně odepřeny zdroje na výzkum a živobytí, protože upřednostňují publikační činnost, politickou angažovanost nebo výuku.
Dalším výsledkem je všeobecné znevažování akademické práce. Psaní grantů normalizuje způsob vědeckého psaní a myšlení, který bez ohledu na jeho zásluhy nebyl akademickou komunitou v zájmu dobré vědy zvolen kolektivně, ale byl uložen zvenčí s ohledem na grant. Přísný hypotetický způsob psaní grantů může mít své místo v široké oblasti vědecké činnosti; ale jako hegemonická forma odrazuje od jakéhokoli přístupu, který by zpochybnil více než jeden aspekt sociálního světa najednou. Obecně kritický postoj ke společnosti je nahrazen přírůstkovým přístupem k produkci znalostí, který bere jako samozřejmost každou proměnnou na světě kromě té, která bude předmětem navrhovaného výzkumu. Body a polemiky ustupují zajištěným sázkám a chvalozpěvům na zavedené odborníky v daných vědních oborech. Není náhodou, že převaha grantů souvisela se vzestupem nezaujatého, pozitivistického přístupu ke světu. A tím, že se postup při podávání žádosti zpřísní, kvalita úspěšných projektů se pravděpodobně sníží. Můžeme upřímně očekávat dobrou práci od vědců, kteří se musí neustále zabývat něčím jiným, než je vlastní vědecká práce? Akademický život stále více spočívá v podávání žádostí, zatímco význam samotné vědecké práce, která je předmět žádosti, se zmenšuje až do bezvýznamnosti.
Navzdory tomu všemu tíhneme k názoru, že úsilí vynaložené na žádosti o grant nebylo zcela marné. Muselo přece jen k něčemu sloužit a vést k něčemu dobrému. Naučili jsme se alespoň něco o sobě a svých projektech; alespoň jsme si udělali čas na zamyšlení a získali užitečné dovednosti. Těchto skromných vzdělávacích výhod by však bylo možné dosáhnout také jiným, efektivnějším způsobem. Jako obecné cvičení v odborném psaní nám žádosti o granty pravděpodobně způsobují více škody než užitku. A většina dovedností, které se učíme, je pouze „užitečná“, protože v budoucnu budeme muset požádat o další granty.
Domnívám se, že je čas ukončit naše racionální přemýšlení o grantech. Má páteř se nenarovná. Utrpení z mého mozku nebude vymazáno. Moje znetvořená mysl nebude uvedena do původního stavu a musím si přestat říkat, že všechno bude v pořádku. Měsíce a roky mého života byly odečteny a nic menšího než systémová transformace je nevykoupí.
Dodatek A: Návrhy k reformě
Důkladná transformace grantového systému přijde s transformací univerzitního systému (a možná i společnosti) jako celku. Mezitím však může být vhodné zvážit konkrétní reformy, díky nimž by se současný systém stal podstatně humánnějším:
1. Zrušte anonymní posuzování. Žadatelé by měli o svých recenzentech vědět tolik, kolik o nich vědí posuzovatelé. Pokud to ztěžuje hledání lidí ochotných sedět zdarma na hodnotících panelech, tím lépe.
2. Zkraťte postupy podávání žádostí na úplné minimum. Například na všechny návrhy grantů lze uvést 2-stránkový univerzální limit. Pokud grantové agentury pociťují potřebu dozvědět se více o navrhovaných projektech dříve, než nabídnou financování, mohly by po prosazení úvodního kola žádostí položit další otázky a nabídnout důkazy o tom, že existuje velká pravděpodobnost, že čas žadatelů strávený odpovědím nebude zbytečný.
3. Omezte pobídky institucí při hledání grantů. Předpisy by například mohly zakazovat institucím s dostatečnými stávajícími zdroji používat grantové peníze ke snížení vlastních investic do základních výdajů, jako je plat pracovníků nebo studentská stipendia.
4. Požadujte, aby akademické instituce financovaly základní úroveň výzkumu požadovanou od studentů a učitelů. Granty lze poté omezit na výzkum, který přesahuje tento základní požadavek.
5. Přesuňte místo distribuce na univerzitní nebo ústavní úroveň. V oblastech, kde je zdrojů stále málo, je možné je ve velkých blocích přidělit univerzitám nebo katedrám (nebo podobným institucím), které pak mohou určit nejvhodnější prostředky pro vnitřní distribuci. Tyto subjekty již mají nástroje k hodnocení výzkumu kolegů.
6. Vypracujte nové mechanismy přidělování zdrojů. Například správní rady placených zaměstnanců, které se zodpovídají obecnému orgánu osob, jichž se dotýká jejich rozhodování. Demokratická účast je zajištěna, když jsou dotčení lidé vyzváni, aby učinili věcná rozhodnutí, a nikoli pouze dělali práci, která náleží administrativním zaměstnancům.
7. Přesuňte zaměření financování od kvality žadatelů k naplňování sociální potřeby. Demokratická vláda s účastí veřejnosti může v širokém smyslu určit, například kterým oblastem vzdělávání by se měla dát přednost, a pak by se měly hledat vhodné instituce, které by těmto prioritám vyhověly. A konkurenční návrhy by se měly předkládat pouze tehdy, pokud bylo nalezeno více vhodných institucí. Podobný proces by mohl probíhat na univerzitní úrovni, na úrovni katedry atd., dokud nebude role konkurenčních grantů ve společnosti snížena na minimum a naplnění sociální potřeby maximalizováno.
Dodatek B: Návrhy vzdoru
Vzhledem k současnému stavu akademické diskuse a rozhodování se navrhované reformy nemusí zdát uskutečnitelné okamžitě. Je zapotřebí se organizovat, abychom je mohli uskutečnit. Cestu k důkladné systémové změně začněme tím, že budeme klást odpor na základní úrovni. Například:
1. Nepodávejte žádosti o granty. Samozřejmě ne u každého je to možné. Ale můžeme zahájit proces obrácením struktury hodnot, které prostupují akademickou obcí. Namísto měření úspěchu podle toho, kolik grantů získáte, změřte svůj úspěch podle toho, jak málo času jste schopni strávit sepisováním žádostí o granty. Pokud již máte stipendium, ale pokoušíte se požádat o mírně vyšší úroveň financování a prestiže, myslete na vše, čeho se v procesu podávání žádosti vzdáte. Měli bychom navíc pamatovat na morální riziko, že se staneme závislými na korporátních nebo státních zájmech, které leží za granty, ale nejde primárně o otázku morální čistoty. Jak jednou řekl Marx (už jsem zapomněl, kde), že je v pořádku uzavřít dohodu i s ďáblem – pokud ošidíte ďábla a ne on vás. Zásadní otázkou je, jak ošidit systém, aniž bychom byli sami ošizeni, jak se to většinou děje.
2. Bojkotujte kontrolní panely. Platí stejná rada. Místo toho, abyste byli hrdí na to, na kolik recenzních panelů jste pozváni, zvažte, kolik jiné, hodnotnější akademické práce můžete udělat tím, že svou účast na těchto panelech snížíte na minimum.
3. Obecná grantová stávka. Jen si představme, že pokud bychom všichni odmítli účast v grantovém systému, instituce by tím mohly být donuceny změnit způsob financování vědy.
4. Vytvořte alternativní instituce. Nejde o to, že bychom měli z ušlechtilých pohnutek věnovat stále více neplaceného času novým, autonomním institucím. Cílem by mělo být založení institucí, které jsou schopné podporovat výzkum novými a humánnějšími způsoby. Například vytvořením odborů, jejichž členské poplatky by mohly začít vytvářet alternativní systém financování výzkumu mimo grantový systém.
Článok bol publikovaný v júli 2022 na stránke Sdružení pro levicovou teorii sok.bz; stránka poskytuje aj podrobnejšie údaje o autorovi, odkazoch, použitej literatúre a preklade článku.
Ilustračné snímky: www.pixabay.com
